Naposledy v akci

Okamžik skrytý v dokonalosti 🐞

Co to zas vyvádím, proč se chovám tak, tak, volně? Nezodpovědně a sexy? To přece není ta, Marinette, jakou znám. Ta je vyrovnaná, vážná a spíše chladně odtažitá.

„Marinette, takovou tě neznám, ale líbí se mi to. To nemůžu popřít, zvlášť když máš svou ručku na detektoru lži,“ usmál se a jeho zelené oči ztmaly touhou stejně jako tuhla má bradavka, kterou přejížděl palcem sem a tam.

Jak už jsem řekla, obdivuji tu neohroženou ženu, co tu teď nabízí sex, ale zároveň jsem i jen ta co je plachá.

„Adriene, to co tu teď je opravdu kouzelný okamžik, přesto neděláš to, z čeho obviňuješ Chloe?“ zavrněla jsem.

Jeho ruka odpadla z mého těla jako ta má z něho.

Stiskl tlačítko a výtah se dal zas do pohybu.

„To je asi skutečnost, sice nechci aby byla, přesto je. Není to vhodná doba, ty jsi zranitelná, emočně vypjatá a já frustrovaný,“ zvuk otvírání dveří ho přerušil.

Čekala jsem vstupní halu, ale vylezli jsme v garážích.

„Trochu rozumu, já jsem veřejná osoba, nemůžu se tu pohybovat  jen tak s neznámou kráskou, která není až tak neznámá. Jak už jsem ti řekl,“ otočil se, „proč nejdeš? Odvezu tě domů.“

Rozešla jsem se.

„Chci aby jsi znala celou pravdu,“ odemkl černé Audi a dvorně mi otevřel dveře. Nasedla jsem.

„Znáš to úsloví, dokonalost skrytá v okamžiku?“ přikývla jsem. „Tak mi s Chloe, jsme to převrátili. Na začátku to bylo opravdu dokonalé, jako pár jsme se zbavili našich otců a i když jsme se stali daleko známějšími, také jsme se  mohli více ukrýt a mít více svobody. Okamžik skrytý v dokonalosti způsobil  to, že ona potkala toho blba a on jí znovu a znovu dokazoval bezmeznou oddanost, no a tak nějak jsme se dostali až sem.“

Nebylo to tak se vším?

„Proč mlčíš, Marinette?“ položil mi ruku na stehno.

„Přemýšlím nad tím okamžikem. Máš pravdu, jen nechápu svou roli v tom celém drama. Vše se děje kolem a já nejsem schopna zastavit ten pohyb, nebo se  přidat. Tak jen sedím a dívám se a říkám si, že máš pravdu. Já jsem emočně nevyrovná a frustrovaný. Také už vím jistě, že tudy se nejede k mému bytu, kam  mě to vezeš, Agreste?“ během mého monologu jsem přešla od dramaticky flegmatického tónu k hysterickému.

Usmál se tím jeho hezkým úsměvem, co se mu odráží v očích:

„Ke mně,“ odpověděl na můj vkus až příliš lakotnicky.

„Kam k tobě? Není to sídlo tvého otce?“ bez trochy jsem zaječela. „Co tam, doprdele, chceš dělat! Kam se ztratilo frustrovaný a šílená?“ pokračovala jsem v jekotu.

„To pořád platí, jen jsem si s tebou chtěl zahrát videohry. Pamatuješ na ty roboty, které jsme hráli?“ nemyslím si, že očekával odpověď. „Tak vyšel jejich remake.“

Dálkovým ovládáním otevřel bránu a vjel dovnitř a pak stejně i do garáže.

„Potřebujeme nějakou neutrální činnost. Pak se zas vrátíme ke svému,“ usmál se.

Jenže to nebyl ten opojný výraz, ale smutek na pozadí.

„Dobře. Dáme si tři hry a já se vrátím do své reality. Jen tvůj otec, z toho asi nebude moc nadšený,“ zkusila jsem poslední z únikových cest. Lhala bych, kdybych řekla, že si zahrát nechci. Ale zas úplně, do toho děsivého sídla, se mi nechtělo.

„Otce si nepřipouštěj a hlavně se nelekni, a až se lekneš tak mi netvrď, že jsem tě nevaroval,“ uchechtl se.

Co tím chtěl říci bych raději snad ani nezjistila.

V tichosti jsem dorazila do doupěte, tedy pokoje Adriena. Jeho vzhled se hodně změnil, tohle bylo rozhodně místo pro lov.

„Posaď se, nechám donést,“ na chvilku se zarazil a nadzvihl obočí.

„Džus a kávu, děkuji.“

Došel k inerkomu a objednal pití. Je to zvláštní, když máte hotelovou službu u sebe v domě. Posadila jsem se na luxusně vypadající gauč a rozhlížela se kolem.

Změnili se to tu.

I my dva jsme se změnili. Z AA, se stal luxusní kousek. Kým jsem se stala já? K čemu by mě přirovnal?

„Jsi první, Marinette, komu se to tu nelíbí,“ přisedl si ke mně.

„Neřekla bych, že se mi to nelíbí. Vše je tu praktické, efektivní, luxusní a, ...“

„Na oko.“

Nenechal mě dokončit myšlenku.

„Jak to myslíš, Agreste?“ neodolala jsem své zvědavosti.

„V době, kdy jsem se rozhodl přijmou svůj osud a začal být trochu více modelem jsem hledal místo, kde budu moci být sám sebou. Dokonce jsem tu po zdech měl i grafity. Jen později mi došlo, jak ie nutné, aby můj pokojbyl také viděn. Jednak pro interwia, také i pro focení. Požádal jsem tehdy Nathalii, aby sehnala nějajého dizajnéra. No a tak je tu toto. Pokoj silného, osobitého na eleganci zaměřeného muže. Nebo tak něco blábolili nadšenými hlasy. Víš, kdybych chtěl světu ukázat něco více o sobě, tak tebe bych požádal o, “

„O co se hodláš požádat tu mladou dámu, Adriene? O ruku snad ne!“ přerušil tentokrát Adriena jeho otec.

Jeho tón a přísný pohled mě vehnal zpět na střední, jen ten vzhled mu bral tu správnou osobitost. Tyrkysové elasťáky, fuchsiové funkční triko, neonově zelená potítka na zápěstích i čele.

„Otče,“ protáhl znuděně syn pána domu. „To je má spolužačka z gymnázia, Marinette Dipain-Cheng,“ představil mě. „Je to dizajnérka,“ doplnil.

Gabriel Agreste se zabodl pohledem do mé tváře:

„Opravdu jsze ta, Marinette?“

Přikývla jsem, ač se mi do toho moc nechtělo.

Teď už vím, že jsem měla zatloukat. Ten muž vyskočil a doběhl ke mně jak posedlý akumou. Stiskl mi v dlaních ruce:

„To je neuvěřitelné, úplně zbožňuji vaši práci. Dizajn předmětů, co jste navrhla je jedinečný a často mě inspiruje!“ tahem mě postavil, takže jsme byli velice blízko. Tak, že jsem cítila tu příjemnou vůni parfému, kterým se navoněl.

„To je opravdu milé, nečekala jsem to.“

Co jsem čekala byli, že ustoupí. Ne že chytne lem mých šatů a přiblíží se ještě o kousek.

„Pane A,“ položil mi prst na rty.

„Od koho je ten model? Protože něco takového už dlouho hledám,“ sedl si na bobek a začal zkoumat šev. „Tady jsou ručně zaobroubené, z jakého,...“

„Určitě si je šila sama, otče. Myslím, že má návštěva je již hodně vyděšená, mohl bys nás nechat už o samotě?“ vloudil se do toho šílenství Adrien.

„Stavte se někdy v mé kanceláři, rád bych s vámi mluvil slečno Marinette.“

Zmizel tak jak se objevil.

„Tvůj otec, nosí naprosto, hrozné sportovní oblečení.“

Nestačila jsem se rozkoukat a byla uchvácena do objetí tak vřelého, že bych se z něj nejraději nikdy nevymotala.

„Prosím, zůstaň se mnou, nikdo není jako ty. Marinette Dupain-Cheng, dej si za rok se mnou rande,“ poprosil mě nejžhavější model celé Paříže s nosem v mých vlasech.