Naposledy v akci

V šeru lampy 🐞

Adrien, mě následoval k posteli, u ní jsem se zarazila a přišla jsem si přimražená.

„Ty, Marinette, mohla by jsi mi vyprávět o berušce? Cokoliv?“

Bylo slyšet, jak je nervózní a já nebyla sto, se hnout, nebo si vychutnat jeho rozpaky.

„Nevím, co by jsi chtěl slyšet?“ stála jsem stále jako socha, k němu zády. Nejspíš bych měla něco udělat, hlavně se pohnout!

„Jaká je, když nikoho nezachraňuje? Nechceš si zhasnout?“

Jistě, on čeká, že se vysvleču a vlezu do, do, do. Prostě, tam.

„Ani ne, zakopla bych o něco a ty stejně vidíš po tmě,“ s posledním vysloveným slovem, jsem si chtěla ukousnout jazyk.

„To asi, jak to víš!“ vykřikl.

Došlo mu to. Ne všechny naše schopnosti, jsou veřejně známé.

„Asi o tom mluvila, ona je hodně upovídaná. Bývala i veselá. Teď už moc není,“ maskovala jsem svůj přešlap.

„Ty, Marinette? Nechtěla jsi jít do postele?“ zeptal se.

„Já nemůžu, Kocoure. Jak bych taky mohla? Přijdu si jak, Flenders, ze Simpsonových,“ otřásl mnou vzlyk.
Ne, přece nebudu brečet, tak proč mi tečou slzy?

„Pojď, odnesu tě k rodičům...“ chtěl se nabídnout.

„Ne!“ zařvala jsem.

Opravdu jsem vyšinutá, měla bych spolknout ty prášky a vyspat se.

„Promiň mi to Chate, jsem nemožná.“

Bylo dlouho ticho a to mě probralo, otočila jsem se. Černý kocour seděl na parapetu okna a díval se do tmy Pařížských ulic.

„Je to hezké, ale už to nemávtu správnou jiskru,“ dívala jsem se s ním.

Dívala jsem se na milované město s někým, komu jsem dala tolik své energie a on chtěl mně, a oba jsme se hnali k fata morgáně a když jsme tam konečně doběhli našli jsme jen poušť.

„Taky to tak cítím. Když jsem byl kotě, nebo lze říci, začínal v tomto kostýmu, miloval jsem ten pocit. Pocit volnosti a svobody. Pak to vše pomalu začalo zapadat šedí. Řekla jsi to dobře, nemá to tu jiskru.“

Díval se mi do očí:
„Někdy si říkám, jestli není už ten čas,“ otočil se opět k scenérii za oknem.

Pochopila jsem. Byl to ideální impuls.
Odešla jsem a začala ze sebe sundavat svršky. Nelhala jsem, spím opravdu jen v rouše Evy.

Zítra stejně bude třeba sbalit všechny Nathanielovi věci, tak proč bych nemohla spát v naší posteli? Jeho vůně, jak dlouho ji dokážu udržet v paměti. Jak dlouho mě rozesnutní, když ucítím jeho parfém v davu. Vzbudím se ráno a budu ho hledat, nebo čekat, kdy vyleze z pracovny a rozcuchá si vlasy a zeptá se na jídlo?

Položila jsem hlavu na polštář a přikryla se. Matrace se za mnou prohnula pod vahou dalšího těla:

„Slib mi, že se neotočíš. Tenhle kostým, on nemá zip.“

Přikývla jsem a zůstala poslušně v jedné pozici.

Pokojem zazářilo zelené světlo a pak ostře:

„Pšt!“

Usmála jsem se. Určitě ukázňoval své Kwami, jaké asi je? Bláznivě dynamické, přítulné a spontální jako je Chat? Nebo úplně jinačí?

Adrienovo tělo hřálo, nepotřebovala jsem sedativa a propadla jsem se do říše za zrcadlem. Plné měkounkých, bílých králíčků z cukrové vaty.

Netuším, kolik je hodin, ale kolem je tma. Dala jsem tomu chvíli a zaposlouchala se. Vedle mě, někdo ještě spí. Pravidelně oddechuje.

Byl to zlý sen.

Dnes je můj svatební den a já budu netradiční nevěsta v tradičním.

Tma zmizela a já viděla blonďatou kštici rozhozenou na polštáři. Vypracované svalstvo zad a celý můj domeček z karet, že je teprve včera, se sesypal.

„A-, A-, Adriene!“ huhla jsem s přikrývkou přitisknutou k prsům.
Vzbudil se a také a rozespale se rozhlížel kolem, dokola. „Adiene, ty jsi Chat Noir!“ obvinila jsem muže ve své posteli.

„Co? Cože! Ne! To Chat, on, musel a volal, já  jsem sem, jo přijel, nejsem Kocour!“ blekotal a spadl z lůžka. Odskočil a rozhlížel se.

Marinette, jede!

„Aha, nečekala jsem, že tu někdo bude. Ty, Adriene?“ zvedla jsem obočí.

„Cokoliv,“ vyhrk bezmyšlenkovitě.

„Dnes na mě čeká moc těžký úkol, v podstatě na mně toho bude až moc, ale pak, šel by jsi se mnou na nezávazné rande?“

Jeho oči zamžikaly a nervózně stiskl ret mezi zuby.

„Já nechci nic extra, jen procházku, trochu toho zbytečného mluvení a třebas zmrzku na konci. Prostě jednou, jen jako staří přátelé, co se potkali u kávy na jednom z bulvárů, “ dokončila jsem požadavek.

„Ok,“ nabídl lakotnickou odpověď.

„Jo a, Adriene, nikomu nic neřeknu a díky, žes tu byl celou, tedy část noci. Já bych si neublížila, jsem jen smutná. Tak ahoj, kudy se jde odtud víš.“

Položila jsem se zpátky na postel a zahuhlala:

„A pozdravuj Kuocoura, bylo fajn s ním být, připomněl mi nás, když jsme byli ještě děti.“

Poslouchala jsem jak se oblékal a zastavil se v půlce pohybu:

„Jak to myslíš?“ sedl si ke mně na postel.

„Jen jsem si s ním vzpomněla, že jsme nebrali život tak vážně a lépe se nám žilo. Světla noční Paříže, byla kouzelná, ne jen místem kde stojí lampa,“ dívala jsem se mu do očí.

Byl zamyšlený:

„Co jak myslela tím, že nikomu nic neřekneš?“

Tuto otázku jsem čekala daleko dřív.

„Jsi přece Agreste, top model a syn módního návrháře, snoubenec Chloé a jedno ze zlatíček. Kdyby se někdo dozvěděl, kde jdi strávil noc, nebo i její část, tak by to nebylo dobré, ne?“

Pozoroval mě a já cítila, že nějak tuší, že se snažím kalit vody.

„Nějak mám dojem, že to tak není. Já opravdu,“ zasekl se. Určitě mu došlo, že mě nemůže ujišťovat o tom, že není Chat Noir. „Měl bych jít a to, rande. Jak si dáme vědět?“

Usmála jsem se:

„Nechme to náhodě, kamaráde.“

Nevím, zda to bylo jen paprsky vstávajícího slunce, nebo úhlem, z kterého jsem se na něj koukala, ale myslím, že se zatvářil lehce zklamaně.

Děkuji za vaše krásné komentáře i hodnocení. Další část vydám tak do čtrnácti dnů.