Naposledy v akci

Kostrbatý rozhovor 🐞

Tak prudká reakce, nepřekvapila jen jeho. Hlavně mně, nejhorší na tom je, že ani netuším, proč jsem tak vyjela.

„Aha, promiň," omluvil se a vycouval z koupelny.

Vrátila jsem se k bezduché činnosti, praní košile. Když mi došlo, že se tam s někým vybavuje. Napla jsem uši,  snažila se odposlechnout, oč jde. Čím jsem si byla jistá bylo, že pronesl, ale ty máš hlad pořád a ne, ten smradlavý sýr ti nesháním. Opatrně jsem vymačkala vodu z prané textilie a pověsila ji na ramínko nad vanu, pak to dosuším fénem.

„Když jsi se dohadoval po telefonu o sýru, proč si nenecháš dovést oblečení a odvoz?"

Zeptala jsem se hned po tom, co jsem se vrátila do obýváku. Jeho trochu poplašený výraz mi připomněl roky na střední.

„To nejde, jsem ve městě inkognito. Přece jen by nebylo dobré, kdyby si mě všimli nějací paparazzi," pokrčil omluvně rameny. „Tak, ty jsi dnes měla svatbu," snažil se rozvést hovor.

„Omyl. Měla jsem mít svatbu, ale Nathaniela, srazila dodávka."

„A je to vážné?"

Zamračeně jsem ho pozorovala, myslí to opravdu vážně? To je pořád stejný?

„Ano." Zněla nakonec moje odpověď. Čímž jsem už podruhé překvapila hlavně sebe. Nevypěnila jsem a ani nebyla ironická, tak jako teď často reaguji. „Důvod proč jsem ti znečistila oblečení, nebyl ani tak alkohol, jako spíš stres, prožitého dne. Víš, doktor mi řekl, že teď bude nejkritičtějších, dvacet čtyři hodin. I tak se neví, jestli se nakonec probere. Nebo, jako kdo, se probere. Jeho rodiče zůstali v nemocici a mě poslali domů, víš nejhorší na tom všem je, ta upřímná a ukrytá pravda."

Pozoroval mě tím pronikavým, chytrým, zeleným pohledem a tvářil se až příliš vážně. Posadil se na gauč a trochu se usmál:

„Také jsem se dnes neoženil. Chloe, se nastalo nic tak hrozného, jen zlomená noha, ale nevím, jak dobře si ji pamatuješ. Prostě ona, by se sádrou, nebo v nemocnici vdát nemohla. Každopádně, je naše svatba odložena o rok."

Tak věděla jsem, že bláznivá Bourgeoisová je mimoňka z lízátkového světa, ale další rok?  

„Proč rok? Vždyť," dívala jsem se na jeho úšklebek. Ztichla jsem.

„Dneska je totiž den, kdy se prvně objevil Lišaj a Beruška jí zachránila před smrtelným pádem."

Zavřela jsem pusu a přikývla:

„To mě nenapadlo, je to tak dlouho." Místností se ozvalo příšerné kručení v žaludku. Adrien chytil barvu ruské vlajky.

„Měl jsi říci, že máš hlad. Něco k jídlu, tu najdeme." Vydala jsem se ke kuchyňskému koutu.

„Sýr!"

Otočila jsem se:

„Co máš s hlasem, to jsi se..." hopkal na jedné noze. „Nezranil jsi se moc, neteče ti krev?" Můj hlas vyletěl snad o oktávu výš. Nedokázala bych vidět další, sebemenší oděrku nebo kapku krve.

„Ne, jsem v poho. Můžu ti nějak pomoci?“

Chvilku jsem uvažovala:
„Jasně. Vyber si co chceš. Rozkrájej sýr. Já dám rozpéct tátovi kroasány.“

Je neuvěřitelné, jak jsme se na tom malém kousku zvládli pohybovat. Nevráželi jsme do sebe, nebo tak.

Proč mi Nath, nikdy nepomohl s přípravou?

„Pozor!“ vykřikl Adrien a chytil mi zápěstí. „Málem jsi se pořezala, na co myslíš?“ zněl tak nějak víc dominantně.

„Promiň, ani pořádně nevím. Vypadá to, že už je všechno nachystané, můžeš to odnést, hned přijdu,“ usmála jsem se a začala nalévat vodu do džbánku. Jen co se ztratil za rohem, jsem si to mohla dovolit. Sesunula jsem se na bobeček a položila si hlavu na kolena. 

Proč jen myslím na takové věci? Měla bych myslet na jiné. Jak mě maloval v parku, jak mi kupoval každý třetí den růži, jak opatrně mě líbal a i opatrně miloval. Jak mi ta něha a pozrnost lezly krkem, protože jsem se cítila jako kurva. Tím, že jsem k němu nebyla tak úplně upřímná.

Mojí záplavu výčitek přerušila horká paže kolem mých ramen.

„Klidně můžeš brečet i vedle, přede mnou. Nemusíš se krčit ve stínu, Marinette. Všichni máme právo na vztek i smutek.“

Ohó, jak jen daleko můžeš být od pravdy. Zvedla jsem k němu obličej.

„To zní moc pěkně, Adriene. A kde, pláčeš, ty?“ Naše pohledy jakoby k sobě přimrznuly. Jak mi odpovíte pane Agreste? Jak moc budete upřímný?

„Přesně tak, jako ty. Potají a ve tmě,“ odtrhl se a opřel se zády o kuchyňskou linku.

„Dupain-Cheng, víš, že máš strašně modré oči?“

Nejprve jsem se usmála a nakonec se začala smát naplno.