Naposledy v akci

Náhrada škod 🐞

Došla jsem v poklidu k domovním dveřím už zase úplně střízlivá, ani tu zpropadenou jemnou malátnost jsem necítila. Ta zůstala v podobě nechutného fleku na jeho bělostné košili.

„Tak ty bydlíš tady, jo?" broukl mi jeho hlas někde nad ramenem a já měla co dělat, abych nezařvala jak siréna. To je snad duch, že chodí tak potichu, nebo jsem utopená tolik ve svých myšlenkách?

„Jo, ale ty ne," odpověděla jsem s mrazivou, odmítavou upřímností. Každý jiný by stáhl hlavu mezi ramena a odpotácel se někam do míst, kam nikdo není posílán rád.

„Ano, Marinette, nejsem úplně debilní, ač si to o mě očividně myslíš, ale tohle máš na svědomí ty, tak si myslím, že by jsi s tím měla něco udělat," i jeho tón byl obdobný tomu mému, ale on mi zas dal sežrat, jaký nemyslící póvl pro něj jsem.

Každopádně má pravdu, je fakt opravdu dost zřízený.

„To nemáš nějaké převlečená v tom svém super fáru, které tu máš někde zaparkované?"

Jeho obličej se protáhl do kyselé grimasy:

„Ať už máš o mě jakékoliv zkreslené představy, tak nejsem hovado, co sedá za volant když jde pít. V tomhle stavu mě ani ten taxík nezastaví. Než stačíš plácnout něco o veřejné dopravě, tak se, miláčku, podívej nejdřív na hodinky, ano?"

Vyvalila jsem na ně oči. Jak se opavažuje mi říkat miláčku? Jsem snad nějaká bezduchá nanynka, kterou to ohromí?

„Máš pravdu, miláčku. Vezmu tě nahoru a vyperu ti. Máš štěstí, mám i sušičku, tak se domů dostaneš ještě nad ránem," otočila jsem se k němu zády a u srdce mě hřál malý, škodolibý plamének vítězství. Protože to, kdy jsem mu řekla miláčku, se mu rozhodně zornice rozšířily údivem.

Pomalu jsme stoupali do čtvrtého patra bez výtahu a mě bavilo jeho lamentování nad starými, nezrekonstruovanými budovami a blázny, kteří v nich ochotně bydlí.

„Ani to nezkoušej, Dupain-Cheng! Jestli se mi pokusíš zavřít před nosem, slibuju ti, že tu udělám takový bengál, že ráno budeš bydlet pod mostem!"

Syčel mi do ucha. On snad umí číst myšlenky a to mi prolétlo hlavou jen jako jedna z alternativ.

Odemkla jsem a ustoupila:

„Pojďte dál, pane Agreste. Tady se posaď, podám ti něco, čím si budeš moc vyčistit ty boty," usmála jsem se širokým úsměvem, protože nylo přesně vidět, co si myslí. Já mu pozvracím boty a a ni se neobtěžuji mu je vyčistit.

„Marinette?" ozvalo se mi do zad.

„Hm?" naprosto plnohodnotná odpověď.

„Ale nic, přines mi to."

Zněl nějak podivně, ale opravdu se nebudu snažit se otáčet nebo se snažit přijít na to, co se skrývá za tím tónem. Nechci znovu skončit v zamilovanosti do tohoto podivného chlapa.

Pomalu jsem připravovala věci, do kterých by se mohl převléknout, než dopere pračka. Nathanielovo oblečení jsem mu dávat nechtěla a představa, jak se snaží nasoukat svou svalnatou nohu do mých růžových legínů, byl celkem komický, ale nepoužitelný. Jednak nechci mít sexy idol v bytě polonahý a prostě tak.

Naspodu skříně se mi podařilo najít staré bermudy, kdy jsem se na vysoké snažila přidat k lakrosovému týmu, abych tak zlepšila svou kondyčku a postřeh. To bylo ještě, kdy jsem byla zapálená do své role berušky, ale i tak jsem si to nikdy nemohla pořádně vychutnat, protože právě ona povinnost mi nedovolila dokončit trénink, přijít na něj, nebo mě odvedla právě během zápasu. A triko, co používám na spaní, by mu mohlo také stačit.

„Tady máš i věci na převlečení, až budeš převlečený, tak přijď, vyperu ti to tvé oblečení."

Seděl v té prťavé předsíňce na skříňce z dubového dřeva a díval se na mě pohledem toulavé kočky. Možná chtěl něco říci, ale ty nekonečné vteřiny, které spojovaly naše oči jsem rychle přerušila. Už dávno nehraji tyto hry na převahu v zírání, je to prostě zbytečné. Můj názor nebo nadhled nad situací to stejně nezmění.

Zapnula jsem televizi a uhnízdila se na gauči naproti, našla kanál pohádek a nechala stáhnutý zvuk na minimum.

„Tady to je," vešel dovnitř bosý Agreste. „Nečekal bych, že se budeš dívat na pohádky."

Zvedla jsem se a vzala jeho svršky:

„Na cos mě tipoval? Na romantické komedie nebo horory?" hodila jsem přes rameno a šla do koupelny očistit tu spoušť. Džíny šly do pračky, ale ta jeho košile je hedvábí, tak jsem jí začala opatrně prát v ruce.

„Netuším, ale pohádky mě překvapily. Já sleduji hlavně zprávy a aktuality," pokrčil tak nějak omluvně rameny a já si zakazovala na něj dívat. Protože jen na někom, jako je on, může vypadat obyčejné tmavozelené triko a černé bermudy s bílím proužkem, jako nejlepší model pro domácí pohodu.

„Já zprávy nesnesu a pohádky, to je také jedeno zvěrstvo za druhým. Pokud si uvědomíš podstatu všeho. Vlastně se divím, že tu telku ještě pouštím. Pokud máš žízeŇ, v lednici by měla být nějaká balená voda, možná i něco jiného," snažila jsem se ho nenápadně zbavit, aby mě přestala ohromovat jeho aura dokonalosti.

„To je zajímavý názor. Ty, Marinette, to oblečení. To je toho tvého snoubence?"

Prudce jsem se otočila, až mýdlová vody v umyvadle vystříkla:

„Ne! To je moje, Nathovo oblečení, bych ti nikdy nedala!"