Naposledy v akci

Odcizení 🐞

Prohledala jsem každý milimetr krychlový svého bytu, který si nebudu moci už dovolit. Došlo mi to někdy, kdy jsem se podívala i za záchodovou štětku, jestli tam někde není schovaný Adrien, nebo něco, co by mi mohlo dát odpověď.

Sice je můj příjem dobrý, ale na tak velký byt a celkem blízko centra Paříže je to moc. Začínám si připadat jak nějaká špatná postava z tele-novely.

Špatná holka, co myslí jen materiálně místo toho aby si ostříhala vlasy a truchlila na hrobu svého snoubence. Pak se pokusila o sebevraždu a našla křehký smysl života ve vyšívání smutečních stužek, nebo něčeho obdobného.

„Co pak hledáš, Marinette?" ozval se z nenadání hlas Tikki.

Je to k neuvěření, jak se postupem let stala tiší. Přátelství mezi námi, mi začalo připomínat staré manželství, kdy jedna o druhé víme, ale nepotřebujeme slova, aby jsme si rozuměly.

„Nejsem si zcela jistá, Tikki. Buď to, že i ty jsi moje několikaletá, neustálá halucinace, tak mám podezření, že jsem si právě v tomto bytě vysnila reálnou postavu Adriena Agresta. Protože ho tu nikde nemůžu najít," upřeně jsem sledovala malé rudé stvoření, jak zareaguje.

„Byl tu. Jen odešel, zdálo se mi podivné, že se tak plíží, ale asi tě chtěl překvapit," pokrčila těmi maličkatými rameny a dodala, „ale měl pravdu, opravdu se chceš vzdát života kouzelné beruška a vlastně i mně?"

Cítila jsem její smutek, ale já už se rozhodla, je načase říci sbohem.

„Promiň mi to kamarádko, ale je opravdu čas. Myslím si, že život s tebou byl úžasný. Krásný a děsivý a moc jsem se toho naučila hlavně o sobě. Jen si myslím, že je čas abych zkusila žít zas trochu normálně. Vyzkoušet něco nového a obdivovat nového hrdinu, který nasadí tvé miraculum. Přeci oběma zůstanou ty úžasné vzpomínky no ne?"

Stále byla smutná, přesto se usmála a přikývla.

„Ano zůstanou, jen. Co Lišaj, Marinette?“

Pokývala jsem hlavou a zamířila si to k šatníku. To má pravdu, co ten?

„Mno, poslední dobou je méně aktivní, ale možná právě ta nová krev, pod puntíkatou uniformou, pomůže chytit toho blázna.“

Takový alibismus, až hrůza. Nedokážu prostě říci, jaký jsem srab.

„Máš právo na smutek i strach, Marinette, přesto nikdy jsi od načaté práce neutekla,“ zkusila to znovu.

„Jen na začátku, že?“ dodala jsem sarkasticky.

Omluvně se usmála:
„Tak dobrá, pojďme za mistrem. Uvidíš, co ti poví.“

Při pohledu na sbalené a popsané krabice jsem si ve svém vlastním těle, bytě a dokonce na zemi připadala cizí. To se přeci neděje mně, to nejde. Musí se to dít někomu, koho neznám jen se dívám jak se snaží zaplašit to monstrum, jehož jméno je Smutek, horlivou a zcela zbytečnou prací.

Být tak normální, mohla bych pít a truchlit ale takto?

„Tiki, tečky!“

Když se kolem řítí konvoj aut pod blikajícími a vřeštícími sirénami?

Vyhoupla jsem se na střechy a mazala směrem kde se vznášel oblak prachu. Nechtěně jsem protočila oči, bude to jistě akuma. S tím jsem chvátala k místu katastrofy.

Uprostřed bulváru byl obří kráter vyplněný ledem. Tam stála celkem malinká postava a zuřila. Po obvodu poskakoval kocour a zabavoval ji, nebo jeho?

„Konečně, mi lady!“

Mňiuknul a jen tak tak se vyhl obřímu rampouchu. Protože mi tak jako v dětství líbal ruku.

„Oč jde, kocoure!“ zařvala jsem jeho směrem. Sama jsem měla co dělat abych nezůstala přimrzlá.

„Ta dáma, tam dole, se velice zlobí na savojí dceru. Snad kvůli pocitu odcizení!“

Skryla jsem se za sloupkem elektrického rozvaděče a přemýšlela, kde by mohl nýt skrytý akuma. Došla jsem k názoru, že to bude v té zmrzlinové lžíci.

Použila jsem štěstíčko, zmapovala prostor, navedla Kocoura k místu, kde bylo potřeba použít kataklyzma a milou stařenku jsme zbavili prokletí a z fialového motýla byl bílý.

Co bylo však najednou jinak, byla reakce Kocoura. Místo rychlého rozloučení mě popadl, přehodil přes rameno a  odskákal na střešní terasu hotelu Burguasových.

„Hele, ty šílená čičino, co to vyvádíš!“ ječela jsem jak pominutá.

Ten šílenec mě svíral než vypršela moc miracula a pak mě zatáhl dovnitř jednoho apartmánu.

„Adriene, co to děláš? Jsi normální? Uvědomuješ si, že se chováš nezákoně?“ kladla jsem jednu otázku za druhou a on se jen usmíval.

Co šňupe ten mamlas?

Chytil mě kolem pasu, přitiskl ke stěně a ruce mi uvěznil mezi našimi těly, volnou rukou mi nadzvedl  bradu a u úst mi zašeptal:

„Pojď a prostě chvíli zmlkni,“ pak mě pustil, jako by nic. Jen moje tváře chytly oslnivou rudou a srdce se dalo do cvalu. Nechala jsem se vést jak telátko na porážku.