Naposledy v akci

Pomalé minuty, rychlé hodiny🐞

Adrien, coby Chat Noir, mě nesl v náručí asi tak čtyřikrát, pětkrát? Nevím to s určitostí. Možná to bylo i vícekráte. No i já nesla jeho, ale to už je dávno za námi.

V tento okamžik je to však prvně, kdy jsem si to opravdu užila. Ve chvíli, kdy jsem si připustila fajt, že je jeho náruč příjemná a bezpečná, zastavil o dva domy dál, než je ten můj.

V duchu jsem se culila a strouhala mu mrkvičku.

„Promiň, Marinette, ale vlastně vůbec nevím, kde teď bydlíš," cuchal si při tom vlasy v zátylku.

Bylo ki najednou, fe vlahém nočním větérku, chladno.

„To je v pořádku, je to tady kousek. Děkuji za doprovod, nebo odnos?" doufala jsem, že se zasměje.

Nezasmál se a sledoval mě přes hledí noktovize své uniformy. Dávno jsem přestala našim převlekům říkat kostým.

„Tedy, jestli nepospícháš za beruškou, nebo záchranou hmotných statků, chceš se stavit na kafe? Nemusíš mít strach, nejsem materiál pro akumu. Sebevraždu, rozhodně v diáři také nemám," tvářila jsem se samolibě a, že vše je v pořádku.

Ve svém nitru jsem nechtěla být sama, chtěla jsem být s ním, s kocourem. Ne s tím, kterým je teď, ale s tamtím z minulosti, co byl zamilovaný do své lady.

„No mohl bych kouknout, kde bydlí známá," nahodil ten kočičácký výraz, jsem king, a omotal si moje předloktí kolem své paže. „Nuže, kam teď?"

„Tudy," naznačila jsem směr. Došli jsme k vchodu, idemkla jsem a vystoupali jsme ke mně domů.

Ke mně. Ne k nám, jen ke mně.

„Copaj, Marinette?" položil mi dlaň s drápy na tvář, tak jemně, že bych nevěřila jakou ničivou silou vládne.
„Víš, v tomto světle mi tvoje oči někoho připomínají," palcem mi otřel uniklou slzu.

„Já," zkusila jsem začít. Díval se povzbudivě. „Vždy přijde něci, nějaká myšlenka, která mi připomene Nathaniela. Pamatuješ si ho?"

Tvářil se, že pátrá v paměti:

„Matně, je to dlouho, nebyl do tebe zamilivaný?"

Je opravdu dobrý herec.

„Ano, to je ono. Tehdy jsem byla sama zamilovaná do někoho jiného. Bohužel nikdy nepřišl na to, že je mi tak blízký," musela jsem se usmát nad všemi dětskými vzpomínkami, „no a nakonec se sblížil s dívkou, která není mic hodná."

Rozhlédla jsem se po bytě, zítra budu mít mraky času, zítra nebudu už superhrdinka.

„Chceš něco k pití, nebo jídlu? Dokonce bych tu našla i zrající sýr?"

Nedokázala jsem odolat. Prostě ho potřebuji provokovat. Musím ho nějak donutit, aby se zeptal na jméno mé platonické lásky. Chci, aby to věděl.

Sice to napumpuje jeho nebesky velké ego, ale na tom se nic nezmění. Snad jen můj pocit.

„No něco k snědku bych si dal, ale ten sýr, to ne!" protáhl směšně tvář a vyplázl jazyk.

„Vidíš, to Adrien, ten si hned, camember, poručil. Vůbec bych to do něj neřekla, ale naneštěstí mu to stihla sežrat nějaká myš." Líbili se mi jeho rozpaky a tak jsem ještě trochu přitvrdila: „Víš, že jsem do něj byla strašně dlouho  zamilovaná?"

Sledovala jsem, jak se rozplácl na gauči a lehce se samolibě ušklíbl:

„Ne. To bylo asi tou popularitou, co?"

Zavrtěla jsem odmítavě hlavou:

„Vůbec ne. Víš, já se o něj vůbec nezajímala, dokonce jsem jím pohrdala a pak, byl ke mně milý. Daroval mi deštník, abych nepromokla a já se zamilovala do jeho hodné povahy," zasmála jsem se a stále sledovala jeho reakce, „neříkám, že to, že je tak hezký, nemělo také vliv. Jenže on mě bral prostě jen jako hodnou holku a kamarádku a to tě po nějaké době prostě otráví. Ty si víno asi nedáš co? Beruška také nikdy nic nepije," otočila jsem se a pozorovala ho jen v odrazu skla, kdy jsem sobě nalévala svou oblíbenou značku polosuchého.

Dmul se pýchou a když slyšel o Berušce, úplně ztuhl.

„Víš co na tom bylo to nejhorší? Nosila jsem mu dárky, originálně vytvořené pouze pro něj a on to nikdy nepochopil, takže mě ani neodmítl a já byla moc plachá a nervózní, než abych to dokázala ukočírovat. No nakonec se má oženit se zlatou princeznou, Chloé."

Položila jsem před něj sklenici a džbánek s vodou, pro které jsem během svého monologu došla.

„Aha, tak to mi je líto. Nikdy by mě to nenapadlo." Když mu došlo, co vlastně říká, začal se rychle opravovat: „Tedy, nikdy by mě nenapadlo, že je tak nedůvtipný. No a vím, že se má ženit, ale ty jsi mluvila o Ladybug, vy dvě se znáte nějak, více?"

Právě přišla rozhodující chvíle, moment, kdy Marinette Dupain-Cheng, vytáhne vše co se v ní skrývá za potvoru. To co nechávala skryté a netečné.

„Já jí znám velice dobře. Víš i ona byla strašně moc zamilovaná do Agresta. Bylo to vtipné, dokonce jsme na sebe chvíli i žárlily, ale to je dávná minulost,"moje škodolibost a chuť bodnout, se probudila. Měla bych se rozhlédnout, jestli tu nepoletuje akuma, ale já nejsem ta správná osoba na kterou by tohle neštěstíčko mohlo sednout.

„Vážně? Tak ona, toho modela? To bych nikdy," koktal a začal se procházet nervózně po volném prostoru.

„Chate Noire, mohla bych tě o něco poprosit? Tedy, je to dost velká prosba, ale," klopila jsem oči a čekala jak zareaguje. Protože já se rozhodla dokončit svou špatnost. „Víš, nechci tu být sama, mohl by jsi být se mnou, než usnu? Neboj, mám od lékaře sedativa, nemělo by to trvat dlouho," Zvedla jsem k němu oči. On jen nevěda, co ho čeká pokrčil rameny a souhlasil.

„A nebude ti vadit, že spím nahá?"

Jestli všechen ten čas, co jsme strávili společně uháněl jak zběsilý, tak vteřiny od mého prohlášení se vlekly nekonečně dlouho.

„Myslím, že by mi to nemělo vadit," odpověděl, rudý jak moje uniforma, hrdinky Paříže.