Naposledy v akci

V rytmu sirén🐞

„Marinette? Marinette?" tísnivým hláskem se do mého vědomí vtíral hlas dlouholeté pomocnice a mentorky.

„Jistě Tikki, ani teď, kdy můj snoubenec bojuje o život, nesmím být jen tou obyčejnou dívkou, která měla sny o návrhářství," usmála jsem se a odešla na toalety, „Tikki, tečky!"

Už si ani nepamatuji, kdy ta proměna, kterou procházím mi začala připadat tak opotřebovaná, nepříjemná. Okénkem na toaletách, ve čtvrtém podlaží jsem pomocí joja, vyskočila ven a utíkala na místo, odkud se ozýval řev policejních a hasičských sirén.

Přelétla jsem pohledem celou situaci, opilý řidič, policejní honička, bouračka, plno zraněných, ten zmetek za volantem se stále snaží ujet.

Kdy to bylo prvně, co mi napadlo, že bych mohla toho bídného červa ztrestat?

Bylo to tou vzpomínkou na své ruce, pošpiněné od Nathovi krve, na promarněnou svatbu nebo snad na to, že ze zlatého páru stane zlatý manželský pár?

Možná by mě probralo pípání vyčerpání miracula, ale to co mě zastavilo, kdy jsem na joju skoro přepůlila toho šílence, byla tyč kocoura.

Kdy vlastně přišel, nebo lépe, kde vlastně byl?

„Děkuji, Chate."

Stáhla jsem lano a vyčarovala štěstíčko, aby se zase zacelilo poškození, co napáchali.

Spraví se i můj snoubenec?

Bez okolků jsem utíkala zpátky k nemocnici, jen tak tak jsem se stihla vrátit a vyjít ven ze záchodků.

„Vy jste snoubenka pana Kurtzberga?" potkala jsem se u laviček s opoceným, obtloustlým doktorem.

„Ano," odpověděla jsem stejně dutě, jako byla celá tato atmosféra.

„Omlouvám se vám slečno, udělali jsme vše, co bylo možné," na chvilku počkal a pokračoval, „následujících dvacet čtyři hodin bude kritických a zda je přežije, nebo se probere to je ve hvězdách."

Domluvil a odešel. Stihla jsem jen zamumlat:

„Děkuji, doktore."

Děkuji za veškeré špatné a horší zprávy. Už mě nemusí tížit otázka, jestli přežije operaci, ale co bude zítra touto dobou?

Teď, je čas jít povědět zprávy rodičům. Alespoň poplakat si budu moci. V taštičce u pasu, má kwami likvidovala sušenku, zítra půjdu k mistrovi, je čas.

Ještě se rozloučím s Chatem, přece jen má právo vědět, že se mu změní parťačka.

Netrvalo dlouho a byla jsem doma. V bytě, ve kterém jsem chtěla založit svou rodinu.

Maličký byt s vysokými stropy a spoustou světla, teď už mi tak dobrý nepřipadá. Dokonce je tu i ukrytý vchod na balkónek, abych se mohla ztrácet a vracet.

Naštěstí ho nikdy nenapadlo, jak dlouho jsem pryč. Vždy se zabral do své práce a nevnímal. Možná i to ovlivnilo mou volbu.

„Marinette, prosím, nesmíš házet flintu do žita. To přece nejsi ty!" snažila se mi zvednout náladu červená příšerka.

„Tikki, kdo vlastně jsem. Ano, na začátu to bylo dobrodružné, přes den obyčejná dívka Marinette a večer divoká a kouzelná beruška po boku s úžasným kocourem. Teď? Kdo jsem teď?" svlékla jsem si ty poničené šaty a tak jak byly jsem je opatrně zabalila do hedvábného papíru.

Drastické memento pro příští život.

„No přeci ty. Marinette Dupain-Cheng, dizajnérka pro předměty denní potřeby."

Odpověděla mi zcela upřímně a bez zaváhání.

„To je přesně ono. Dnes jsem se měla stát paní Kurtzbergrovou a jako malá jsem si přála šít šaty a navrhovat oblečení. Kam se podělo to dítě, co vytvářelo obaly pro roková alba nebo speciální brýle a klobouky? Ne, drahá kamarádko, myslím si, že je na čase, aby jsi si našla novou dívku, která bude plná optimizmu a bude chránit toto město plné šílenců."

Viděla jsem na ní, než jsem zavřela únavou oči v křesle, že netuší, co by mi mohla říci. Je to opravdu konečná i mentorce došla slova.

Nemohla jsem spát nikterak dlouho, kdy mě probudil další řev alarmů a sirén valící se pod domem. Unaveně jsem si protřela oči a šla najít něco, v čem budu moci dojít domů, aniž bych hopkala v podprsence a kalhotkách ze stínu do stínu.

„Tikki," zívla jsem. „Tečky," takhle znuděně to snad nikdy neslyšela. Budu muset napéci novou dávku sušenek, přece jen se s ní budu loučit, prožila jsem s ní mnoho hezkých a napnutých chvil. Bude hezké si na to občas vzpomenout.