Naposledy v akci

Kouzlo vteřin 🐞

„Takže, Nathaniel? Ten zrzek?" usmíval se a koukal někam do zdi. Sice salva smíchu, z mé strany ustala, ale neměla jsem potřebu být ironická.

„Ano. Možná si vzpomeneš, že se také jednou proměnil v super padoucha." Co jsem nedořekla bylo, kvůli tvé drahé snoubence.

„Jojo, Chloé dohnala k tomu dost lidí, co si pamatuji. Dokonce i ona se jednou proměnila, bylo to vtipné."

Tak koukám, že není úplně mimo realitu.

„Jo, to bylo. Já sama měla také pár na svědomí. Občas se divím, že jsem ještě dokázala s někým mluvit."

Znovu se zaměřil na můj profil:
„To málo lidí, dokáže přiznat svou chybu, ale ty jsi byla vždy taková milá. Dobrá kamarádka."

Snažila jsem se udržet svůj výraz, nepozměněný:

„Ani ne. Alya, by mohla vyprávět. Jsem hrozná, opouštím večírky, moc nepiju a chodím pozdě. Často propadám depkám a vůbec nejsem spolehlivá. Ale myslím si, že se to brzy změní. Co si pamatuji, tak ty jsi si chtěl najít kamarády," otočila jsem se k jeho profilu a mohla jen konstatovat, že spí.

Opatrně jsem se zvedla a došla pro pléd, přikryla jsem ho a šla jsem si sednout před telku. Natáhla jsem se k talířům a nestihla se divit, vždyť byl s nimi o samotě jen minutu, možná dvě. Tak kdo tu vyluxoval skoro všechny talíře?

Tikky?

Ta těžko, možná tak krabici sušenek, ještě pečivo, ale kupu sýru, rajčata a k tomu plundrové rohlíčky? Ne, to možné není.

Je to snad otázka vteřiny, kdy po mě skočí nějaký vyhládlý maniak?

Pak se to stalo. Za talířjem jsem zahlédla černou věc.

„Myš!"

Rozječela jsem se. Prostě v mém bytě je tohle stvoření!

„V mém bytu je myš!"

Z kuchyně se ozvala rána a sesypání hrnců. Úplně jsem zapomněla na svého hosta. Ten vplul do místnosti, třel si zátylek a mračil se:

„To útočí na město?"

„Ne, to ne, ale horší, v mém bytě je nyš a strašně hladová!"

Můj hlas opravdu nezněl hystericky a jako malé holčičky. Taktéž se namne nedíval, jak na postiženou, to přeci vůbec ne.

„Myslím si," zívá, „že vše co tu bylo živé, nebo spalo je už pryč nebo vzhůru."

Zkroutila jsem pusu ke straně:
„Polib si, třeba loket. Já, jídlo pokousané myší, jíst nebudu!"

Vzala jsem odpadkový koš a štítivě odhazovala všechny ty zbytky dovnitř. Takové mrhání! Hned zítra jdu za domovníkem, ať kouká zavolat někoho z deratizace.

„Ten sýr, ne!"

Odvrátila jsem se id svých plánů:

„Adriene? Proč mluvíš s fistulí, pokud jde o sýr? Máš snad nějakou poruchu, ať duševní, nebo v příjmu potravy?"

Ještě než jsem se zeptala, tvářil se dost naštvaně:

„Nemám nic z toho. Jen vlastním kocoura, co ujíždí na tomto mléčném produktu." Nejspíš byl můj obličej moc nedůvěřivý, kdy dodal s trochu šibalským kukučem a postojem s rukou v zátylku: „Většinou jsou to, psi. Ale tahle kočka, je taková, strašně otravná a divná."

Zdůraznil slovo psi, kočka, otravná.

Moje mysl a smysly, léty vycvyčené začaly rachtit na poplach. Takhle přece mluví někdo s někým, když nesmí být ten dotyčný spatřen.

„Agreste, jdu zkontrolovat pračku," oznámila jsem. Odešla jsem a dveře do koupelny pouze otevřela a zavřela. Ve svém vlastním těle se už dávno cítím jistě a sebevědomě, neklopýtám, nepadám a jinak nejsem nemotorná. Světe div se, co dokáže dobře korigovaná oční vada. Připlížila jsem se zpět a opravdu, vteřiny mají své kouzlo. Těchto deset, možná i trochu více, než je zdrávo unést.

On, tam má Kwami. Černou, malou, mrchu.

Zapadla jsem do koupelny a zašeptala:

„Já jsem taková kráva!"

V ten okamžik jsem byla ráda, že Tikki je naučená spát v krabici od sušenek, rafinovaně schované mezi knihami.

„Copak, srazila jsi mi oblečení?" ozvalo se totiž přesně v tu chvíli. Prostě kouzlo vteřin.

„Ne, jen jsem trochu málo důvtipná, to neřeš. Už to bude, jen nebudu sušit a vysuším jen žehličkou. Na tady je fén, začni sušit košili."

Chytla jsem milovaný Remington a strčila mu ho. Omylem jsem se dotkla jeho prstů a došlo mi to.

Nejsem, nebyla a nebudu nikdy vyléčená z citů, které k němu chovám.

„Myslíš to vážně? To opravdu mám, sám si sušit košili?"

Vyvalila jsem oči, on to řekl, aniž by se zadrhl nebo přežbleptl.

„Co? Jsem tak krásnej?"

Začal se ten egomaniak vyptávat.

„Jo a já jsem Francouzská princezna," protočila jsem oči.

„Proč by jsi nemohla?"

„Asi ti nic neříká rok a ta akce plná rudých okvětních lístků, mávátek a lízátek?"

Odsekla jsem sarkasticky.

„Nebuď sarkastická, to hezkým holkám nesluší. Každopádně, Marinette," přiblížil se až moc blízko, abych dokázala udržet na uzdě své mimovolní reakce, jako je pupilární reflex, prokrvení tváří, rychlost bušení srdce. „Uvařila by jsi mi kafe?"

Rozhodně asi nikdy nedospěji, když mi hlavou jde, on si o mě myslí, že jsem hezká!

„Jak chceš, ale netuším, jestli to co tady mám bude dobré," stále byl tak děsně blízko.

„Na tom nezáleží," zabručel. „Ty tvoje oči, Marinette, proč mi přijdou jako něco, co už jsem jednou ztratil?"

Olízla jsem si rty. Co má pořád s očima. Jeho snoubenka má modřejší, jak z vyumělkované fotky karibského moře.

„Mám rozpustné, bude dobré?" trn zvuk co de mi prodral skrz hlasivky byl spíš pištění.

„Ty rty, tak rudé," položil si ruce na moje ramena. Moje nohy připomínaly rosol a pro jistotu mi zazvonil telefon.

Skočila jsem po něm, jak po posledním bramborovém lupínku na světě:

„Ano?"

Viděla jsem jak se dívá a ptá se výrazem v obličeji:

„Já, se už vdávat nebudu, Adriene."