Naposledy v akci

Vážný problém s osobami 🐞

Adrien, za mnou chodil jak ten hladový kocour. Nejspíše očekával, že mu ještě něco povím, ale mně se do toho nechtělo.

Čekala jsem, jestli z něj něco vypadne, a také, že ano. V momentě, kdy jsem opatrně zarovnávala další z kusu pozůstalosti se ozvalo bručivé:

„Jak dlouho to víš?"

No jo, chlapy. Pokud jim to neřekneme naplno, vědí kulové ve čtverci.

„Chvíli. Od včera? Nebo předvčíra? Promiň, poslední dny mi nějak stékají v jednu šedou hmotu."

Seděl zaraženě na kávovém stolku. Nechápu, jak jo mohl vůbec unést.

„Takže to co jsi řekla mě a jemu, teda taky mě, tak to bylo schválně?"

Zasmála jsem se, ne jen já mám problémy s identitou.

„Ano, byl to záměr," dívala jsem se mu do obličeje. Byl jak socha z egyptské mytologie. Krásný, štíhlý, strnulý a nebezpečný.

„Byla to pravda?" jeho oči ožily.

Co chce slyšet? Pravdu, co jsem mu už řekla, nebo to mám vše popřít?

Zautomatizovaně jsem zalepila lepenkovou přepravku a otočila jsem se k němu úplně:

„Jak jsem řekla, byla jsem velice zamilovaná do Adriena, ne modela, ale úžasného kluka, který mě přesvědčil, že není blbec ač má za kamarádku mou úhlavní nepřítelkyni. Taky jsem měla ráda laškování s kocourem, i když jsem mu jeho city nemohla opětovat. Jestli si myslíš, že pokud bych měla tu možnost vrátit čas, tak bych to udělala, ale oba víme, že to nejde, Adriene."

Seskočil ze stolku a je div, že se pak nerozpadl. Přece jen, je to levná řada z Ikea.

„Dobře, ale proč jsi pak..."

„Nezachránila Nathaniela?" nenechala jsem ho dokončit tu otázku.
„Protože nejsem bůh, protože mi není čtrnáct a taky je čas ukončit tuto část života. Ty to tak necítíš?"

Neměla jsem to původně v plánu, přesto jsem to na něj už vyvalila.
Přišel až ke mně a sedl si do tureckého sedu přímo proti mě. Trochu se krčil, aby mohl mít obličej před tím mým:

„Já ti to nevěřím, Dupain-Cheng!"

Zamračila jsem se.

„Nevěřím ti jediné písmeno. Tys nikdy neměla ráda Adriena. Určitě nechceš skončit, to prostě není nic, čemu bych uvěřil. Jsi mizerná lhářka, Marinete."

Stále se hrbil a hleděl až na dno mé duše. A tím pádem já do té jeho.

Provokuje mě. Vím to a musím se rozhodnout jak zareaguji. Vyškrábu mu ten úšklebek z jeho zlatouškovskéko ksichtu. Nebo ho kopnu do kolene či jen protočím oči a budu ho ignorovat?

Ani jedna z možností mi nebyla dost.

Jak už jsme byli jen kousek od sebe nadzvedla jsem se a vtiskla mu na ty hezké rty pusu. Nic velkého, jen polibek mezi rodinou.

Tak jsem si to představovala.

Vůbec nevím, kdy ožila moje ruka a zapletla se do jeho vlasů, kdy se rty začaly pohybovat a jazyk našel ten jeho.

Možnost, že bych si neuvědomila jeho ruce na svých bocích a horký dech, jeho chuť, byla stejně mizivá, jako výhra miliónů z luštitelské soutěže.

Nejsem si jistá, kdo z nás se zastavil první, rozhodně vím, že on byl bez trika a moje ruce drželi přezku jeho opasku a jeho ruce právě rozepínaly háčky na mé podprsence.

„Co to vyvádíme?" 

Zeptal se on, nebo já? Jsem úplně mimo.

„Adriene, promiň. Máš pravdu, lhala jsem, stále jsi a budeš mou první láskou, která mě poznamenala. Mám  tě ráda, i teď. Být obyčejnou holkou, nejspíše by to bylo dávno za mnou, ale tím dvojím životem, kdy jsem tě nemohla poprosit o rande, jsem se zasekla v prostoru na půl cesty," blábolila jsem, když jsem si zapínala zády k němu své prádlo a oblékala triko.

Na můj vkus, byl moc ticho. Otočila jsem se do prázdného pokoje.

Mezi obočím se mi vytvořila vráska, to mi úplně přeskočilo?

„Hele, je mi jedno, jestli jsi jen moje halucinace, nebo se mě snažíš donutit cítit ono vzrušení z akce. Prostě končím!"

Čekala jsem reakci, zas jen to ticho.

„Adriene?"

Zvedla jsem se a pomalu ho začala hledat. Protože jestli je opravdu jen mojí halucinací, co všechno ještě není reálné?