Naposledy v akci

Hrátky a hry 🐞

„Jak jsi to myslela? To je,“ neřekl to.

„Ano, Nathaniel zemřel. Ten doktor mluvil dál, ale já mu stejně nerozuměla, to hlavní je jisté a neměnné. Zemřel.“

Svatební šaty od krve dostaly ještě víc zlořečený nádech. Dotkla jsem se náušnice a podívala se nenápadně na jeho prst. Ano, je tam Chatův prsten.  

„Adriene,“ opravdu to na něj chci vyblít? To, že jsem beruška a on kocour a dnešek je tím posledním dnem, kdy jsem rothodnuta pomáhat bližním svým?

„Upřímnou soustrast, Marinette. Je mi to líto.“

Od kohokoliv by to mohlo znít pouze jen jako povinná fráze. I on zněl obdobně dutě, pokud bych se mu nedívala do okének duše. Tam byla vidět, jeho upřímnost. Porozumění a pochopení, kdy velmi dobře ví, jaké to je ztratit někoho milovaného.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a nedokázala jsem pochopit tu tupost a naprostou prázdnotu, kterou právě cítím. Ještě před minutou mi dokázaly téci slzy. Přemýšlet o údělu a službě. To, jsem litovala jen sebe? Teď vidím i za svůj stín?

„Musím teď do nemocnice, ale ty ještě nemáš,“ sjela jsem pohledem jeho dlouhé, štíhlé nohy, „hotové oblečení. Doprané ani usušené.“

Podíval se trochu zmateně. Ani se mu nemohu divit, když nedávám prohlášení do souvislostí.

„Nemyslím si, Adriene, že by jsi mi tu udělal mejdan nebo něco odnesl, ale já netuším, kdy se vrátím.“

Ve vzduchu zůstalo vyset nevyřčené, jestli vůbec. Tak podivně se podíval, jako by to slyšel.

„Chápu.“ Vyndal telefon a odešel do chodby, tlumeně dával nějaké instrukce.

Odešla jsem lovit nějaký vhodný oděv.  Za zavřenými dveřmi ložnice se ozvala Tikki, moje nejlepší a nejnenáviděnější kamarádka:

„Ach Marinette, tolik mě to mrzí, je to taková škoda. Vůbec nevím, jak bych tě mohla utěšit, snad, čas vše vyléčí.“

„Asi tak Tikki, asi tak,“ odpověděla jsem a navlékala si černé punčochy. Hodila na sebe jednoduché , tmavomodré šaty a vlasy si nechala rozpuštěné. Rozhodnutá, že jen co Agreste, zmizí z dohledu, přeměním se a poběžím a dohoupu se do nemocnice vrškem.

Nebude mi to nakonec chybět?

Jistě, že bude, ale o tolik se mi uleví. Tedy věřím v to.

„Jak jsi na tom?“ zeptala jsem se, do černého, na míru šitého obleku, oblečeného blondýna. Musela jsem trochu zamrkat, když mi došlo, co provedl: „To jako vážně? Přesto jsi mě terorizoval u mě doma?“
Protočila jsem oči a začala hledat vhodnou kabelku a černé pončo. Lodičky by se také mohly hodit.

„Marri, Marinette,“ lehce mi položil horkou dlaň na rameno. Pokolikáté za tak krátkou dobu? „Zastav se.“

Udělala jsem co chtěl:
„No, oč jde?“ zvedla jsem k němu pohled. Po obratlích mi přejela hrůza. Za ním stáli dva cizí, hojně posilovnu navštěvující chlápci.

„My tě tam doprovodíme, ano?“ neusmál se a rozhodně to nebyl dotaz. Co to na mně zkouší? To si chce se mnou hrát?

„Co to hraješ za divnou hru? Jsem schopná dopravit se do špitálu bez tvé cenné pomoci.“ Sebrala jsem taštičku a dopla knoflík u krku a znovu ba něj upřela zrak: „Opravdu, já chci slyšet, co tě to popadlo,“ trucovitě jsem dala ruce v bok, „a když už naskočím do toho tvého velkolepého nápadu, tak chci také vědět, proč už jsi nejel domů z toho baru, Agreste!“

On stále zůstával věrný své děsivé masce. Myslím si, že se ani o milimetr nepohnul. Je to tou modelingovou profesí nebo tím, že pobíhá po Paříži jako, Chat Noir?

„Protože jsi mě znovu odsoudila bez důkazů. Také nechci, aby někdo, i kdyby z dávné minulosti, přišel o život.“ Vlasy si prohrábl prsty,ty vypadaly ještě lépe. „Tak pojďme, která nemocnice to je? U kříže, nebo ta Samaritánek?“

Zvedla jsem koutky v ironickém úsměvu, kdy vyjmenoval špitály pro bohaté:
„Městská centrální, Adriene, jen ta obyčejná, pro nás obyčejné.“

Bylo vidět, jak jsem ho tím ranila. Čím dál tím si uvědomuji, jak rozdílná jsou místa, na kterých žijeme.

„Dobře, máš vše?“ rozhlédl se.

„Ano.“

V doprovodu tří jsem usedla do koženého sedadla, smetanově bílého, Rolls-Royce.

„Ty, Dupain-Cheng, to mě opravdu tak nenávidíš?“ 

Zaskočil mě jeho dotaz ve chvíli, kdy ten luxusní bourák odplul od krajnice.

„Tak to není. Nemyslím si, že bych tě nenáviděla, jen spíš začínám vidět za ten závoj, kterému se říká sny.“

Snad Lišaj sám, nebo jiný tvor mi našeptal, abych tohoto zlatého hocha, trochu popíchnula:
„Víš, bývala jsem trochu zblázněná do Chat Noira. Několikrát mi pomohl, jako středoškolačce, jednou mě vzal i na nádherně ozdobenou střechu. Bylo to pěkné,“ schválně jsem udělala toužebný výraz, „nesměj se. Nebylo to pro mě, ale moc jsem si přála, aby pro mě udělal  něco takového kluk, do kterého jsem byla úplně paf. Jenže ten viděl pouze Ladybug.“

Kochala jsem se tím, jak se pere s tou informací.

„Děkuji, už to zvládnu, kam mám poslat...“

Nestihla jsem nic doříci. Na druhé straně města se rozeřvaly všemožné sirény. Teď, to bude zajímavé, opravdu velmi zajímavé.

„Doprovodím tě, vy tu počkejte.“ Organizoval a nenápadně se rozhlížel.

„Budou mít zas práci, ti dva, co?“ rýpnula jsem si.

„Co?“ podivil se?

„Chat Noir a Ladybug, zas je čeká práce. Myslíš, že mají i nějaký skutečný život? Nebo jen jsou v místě, kde se něco děje?“

Tyhle hrátky, s tímto blonďákem, mě opravdu baví. Pomáhají mi odtrhnout se od vlastní, bolestné reality. Od rozhovoru s lékařem a rodiči Nathaniela.

„Určitě. Kam teď?“ nebyl schopen se vyjádřit.

„Na chirurgii. Adriene, udělal jsi víc než jsi musel,“ podala jsem mu ruku, „nwmusíš se bát. Nebudu sama, ale vrátím se do domu rodičů, než se rozhodnu, jestli budu schopná dál žít v bytě, který jsme s Nathem, tak těžko vybojovali a získali.“

Celkem slouho mu trvalo, než chytil mou ruku a jemně jí potřásl. Bylo to příjemné a uklidňující teplo.

„Marinette, zůstaň tu, já přijedu a postarám se o tebe.“

Otočil se a odešel rychle chodbou.