Naposledy v akci

Alkoholový opar nad hlavou 🐞

Byl to sebevrah. Vyřešeno, slzy utřeny a noc je ještě v plenkách. Dostala jsem neskutečnou chuť se opít. To mi však můj pocit pro zodpovědnost nedovolí, tak akespoň popít. Moc jsem se nerozhlížela a zaplula do prvního celkem přijatelného baru v okolí bytu.

Je docela útulný, šero z repráků se line poklidná hudba starých časů, boxy jsou oddělené od světa a barové židličky, jsou pohodlné.

„Budete si přát, slečno?" všimnul si mě barman.

„Jedno Martiny, prosím," odpověděla jsem bez změny výrazu. Ob sedačku si dosedl někdo další, jen na půl oka a na půl ucha jsem zaslechla jejich rozhovor:

„Čau kámo, tebe bych tu dneska nečekal. Stalo se něco?"

„Zlomila si nohu. Zakopla na schodech a skončila na operačním sále. Ještě teď vyhrožuje právníkem, pokud jí zbyde sebemenší jizvička!"

Rozesmáli se.

„Proč jsi mi nepohlídal mojí židličku?" zeptal se příchozí barmana.

„Když se podíváš trochu líp, zjistíš, že ona jí potřebuje trochu více jak ty, kámo."

„Někoho mi připomíná," zahuhlal hlas, ale já už se dávala sladké chuti svého alkoholického drinku.

„Dupain-Cheng. Ty jsi Marinette Dupain-Cheng!"

Musela jsem otočit pohled k tomu rozjařenému hlasu a před lety bych spadla ze židle:

„Adrian Agreste," nadzvedla jsem sklenku na vysoké nožce a odvrátila pohled. Je to ten nejmíň žádoucí člověk, s kterým bych dnes chtěla vést rozhovor. Je to totiž jediný muž, kterému bych s velkou chutí fyzicky ublížila!

Stín, co byl zatím dál, se přiblížil:

„Rád tě vidím! Vyrostla jsi. Co děláš? Jsi vdaná? Nějaké dítě?" sypaly se z něj otázky.

Přinutila jsem se na něj znovu podívat a přemýšlela v jakém sledu to bylo:

„Promiň mi to, ale já nejsem tak ráda, že tě vidím."

„Proč!" vykřikl a tvářil se ukřivděně, stejně tak jako když jsme se seznámili nad žvýkačkou přilepenou k mému sedátku.

„Ach jo, Adriene. Vysvětlím ti to, ale pamatuj si, chtěl jsi to. Proč tě nerada vidím? Budu ti postupně odpovídat na tu hromadu otázek a ty jsi byl vždycky chytrý, tak na to přijdeš sám. Za prvé říc někomu ve svém věku, vyrostla jsi je podivné. Pokud myslíš na prsa tak sexistické. Co dělám:? To vidíš, sedím sama v baru a užívám si sklenku alkoholu, protože to je v tuto chvíli jediná věc, která mě může pomoci. Vdaná nejsem, ale měla jsem být. Měla jsem mít krásnou a milou svatbu, dokonce i tobě jsme poslali svatební oznámení. Dítě nemám, na to jsem krapet mladá. Než se zeptáš proč vdaná nejsem a proč jsem neměla svou vysněnou milounkou svatbu je, že nějací dva zazobanci a miláčci Paříže, se před měsícem rozhodli vzít ve stejný den a mám všichni všechno odřekli. Což my dva, asociálové a chuďasové, bysme zvládli, ale pokud ti snoubence sešrotuje mezi popelnice a zeď dodávka, tak to jde dost těžko, takže, Adriene, to je ten důvod, proč tě nerada vidím." Dopila jsem svou sklenku, položila jí na bar a chtěla zaplatit. Což mi pán zbohatlík nedovolil. 

K ceně, kterou si tu účtují za trochu ginu a vermutu je neskutečná, i tak mě to spíš rozpálilo. Rozhodla jsem se s alkoholovým oparem nad hlavou, že budu řvát a klidně se nechám vyvést ochrankou na ulici. Co můžu ztratit? Stejně tak, co tm získám? Alespoň si trochu vybiji na příhodné osobě svůj spravedlivý vztek.

„Ty náfuko, to ti připadám, že nemám na to, abych si zaplatila svoje pití? Co si o sobě jako myslíš, že se všechno ztratí, když za mě ztratíš pár eur v hospodě? Nebo si to odečteš, jako příspěvek na charitu? Používáš vůbec mozek, nebo ti ho už vyblýskali z hlavy tím neustálým focením a voděním na provázku? Hele chlapečku, ty se neser do mě, já se neseru do tebe!"

Vylovila jsem z kapsy umuchlané bankovky, a stisknuté v pěsti mu jimi práskla o hrudník:

„Tohle je spropitný, za náš rozhovor! Jo a takys vyrostl, Adriénku." Zaimitovala jsem Chloin hlas z dob na střední. Otočila jsem se na podpatku a s pocitem zadostiučinění se vydala ke dveřím.

Už jsem se nadechovala čistého vzduchu, kdy mě něčí ruce přirazily ke zdi:

„Tak to bylo dobrý, ale na něco jsi zapomněla Dupain-Cheng, když už se do někoho nesereš, musíš si počkat na to, co on má na srdci!"

Díval se hluboko do mých očí a já si uvědomila, že stále je to Adrien, ten kluk co se mi líbí jen v ještě hezčím balení a taky to, že hezky voní a ještě i, že se mi točí hlava a tlačí mě žaludek.

Pozvracela jsem mu košily, kalhoty a boty.

Pustil mě.

„Promiň, tohle jsem nechtěla." Zamumlala jsem a konečně vyšla do chladu tmy.

(Tak A+M se potkali, jak se to s nimi bude vyvíjet dál?)