Naposledy v akci

Zmrzlinový pohár a lentilky🐞

Všechny dívky a ženy kolem by ihned odpovědi bez zaváhání ano. Jen já mlčela. Byla jsem tak potichu, že mně trochou odstrčil a podíval se mi do obličeje:

„Proč ne? Zas váháš nebo utíkáš? Marinette, rok je dost dlouhá doba na to, aby mohl kdokoliv dělat narážky na smutek nebo cokoliv jiného. Jde jen o to rande, a hlavně já nejsem ten, kdo s tím přišel jako první,“ díval se vyzívavě.

„Spíš si myslím, že ty, Adriene, si po tom roce nevzpomeneš, že by jsi se mnou někam chtěl jít. Hele nechme to tak, teď odejdu někudy jako beruška, aby nevznikla podezření a články v novinách a pak se prostě, někdy, potkejme, hm? Tak jak jsem ti to navrhla původně,“ doufala jsem v jeho souhlas.

„Jenže co když budu chtít, aby jsme byli v kontaktu? Dokonce slavný Gabriel, tě objevil a chce tě vídat. I když si myslím, že jeho druhá míza by mohla už skončit.“

Proč jen je tak neústupný a báječný?

„Přiznej si to, Marinette, je mezi námi daleko větší chemie, než si připouštíš.“

Zkoušel mě zlomit dalšími argumenty.

„Ale víš ty, co to je ve skutečnosti? Není to jen zbytek bolesti z neopětované lásky nás obou? Frustrace, zmatenost, adrenalín?“ hrála jsem zase já.

„A jak to chceš zjistit, když to nevyzkoušíš?“ triumfoval.

„Protože já,“ ani sama nevím, co chci říci.

„Neodcházej,“ zabručel.

„Je čas. Netušíš, proč se nám nepodařilo chytit Lišaje? Napadlo tě to někdy. Nebo proč chce mít tu neomezenou moc? Kdy naposledy jsi o tom přemýšlel?“ vysypala jsem z ničeho nic naprosto inteligentní otázky.

„Netuším. To slovo je odpověď na všechny otázky. Proč se ptáš?“

Ano, Tikky, má pravdu. Svou práci jsem vždy dodělala:

„Já, chci to dokončit. Nechci po sobě nechat nepořádek,“ pokrčila jsem rameny.

„Kdybych tě nebral jako kámošku a odstrčil tě, bylo by to snažší, že?“

Ne jen já kladu nesouvislé otázky.

„Nevím,“ usmáli jsme se.„Pravděpodobně by Ladybug vnímala Chata trochu citlivěji, a asi by to  nedopadlo dobře. Možná by Adrien nebyl k Marinette milý a ona za ním přesto pádila. Pubertální holky jsou divné, jsem ráda, že už jí být nemusím.Teď už chci odejít, proč se nemůžu odlepit?“

Jeho tvář se rozjasnila:
„To protože jsme si ještě nedali tu hru!“ zněl vítězně.

Proč vlastně ne? Sice je můj život jedna veliká hra na superhrdiny, ne však na Super roboty!

Nevnímali jsme čas, který běžel, bavili jsme se jen jako malé děti. Ani jsme si neuvědomili kdy nám donesli nápoje. Společně jsme vypili studenou kávu a zteplalý džus.

„Já tě odvezu,“ rozřízl vzniklé ticho. Jen jsem přikývla. Nechci se vzdát jeho přítomnosti.

„Přijdu na pohřeb, pokud chceš,“ zahuhlal.

„Chci, jeho rodiče to budou chtít mít velké a vědět, že tam bude někdo i kvůli mě, bude fajn.“

V autě už jsme nemluvili, nebylo to potřeba. Vše jsme si řekli, teď už je na tahu jen sám vše léčící čas.

„Adriene, děkuji ti,“ políbila jsem ho na tvář a rychle vystoupila. Než se mohl vzpamatovat, byla jsem pryč. Rychle jsem doma pozamykala všechny možné přístupové cesty.

Cítila jsem potřebu se převléknout do tichého oblečení.

Divné spojení, vím to. Přesto ho tak vnímám, tlumené barvy, pohodlné a hlavně velmi fádní. Právě v něčem takovém jsem byla schopna dokončit svůj úkol a zavolat Nathanielovím rodičům. Netuším, zda už nestáli na chodníku, jak rychle přijeli i se stěhováky. Po naložení posledního špendlíčku, který mě sním spojoval jsme upíjeli zelený čaj.

„Já,“ odmlčela jsem se, „je něco s čím bych mohla,“ nedokázala jsem to doříci.

„Marinette, nemáš kontakt na nějaké další lidi z vaší školy. Myslím z gymnázia,“ jala se žezla paní K.

„Několik málo, ale zařídím co se dá, jen vůbec nevím,“ kde se pohřeb bude konat, jestli bude zpopelněn nebo pohřben. Proč se mi pořád láme hlas a v očích mě tlačí slzy? Neměla jsem se o to starat snad já, nebo víc se zajímat?

„Promiň holka, ale Nat nám kladl na srdce, že tě musíme ochraňovat, pokud by se mu něco stalo. Nech to na nás, nemusíš se tím trápit. Tady je adresa pohřebního ústavu, datum a čas. Prostě tam jen buď a buď krásná, tak jak to měl rád, ano?“ sevřel mi loket jeho táta. „Koupili jsme ti vanilkovou zmrzlinu s pistáciovými ořechy, tvou nejmilejší. Pojď zlato, už půjdeme.“

Znovu jsem zůstala osamocená jen s kbelíkem mrazivé dobroty. S každou lžičkou jsem se usmála. Jím ji jen protože mi připomínala Adriena a pak mi zachutnala, většinou jsem si tam ještě přidávala červené lentilky, ale to už nedělám.

Možná byl můj vztah s Nathanielem něco jako ta moje chuť. Nejprve to byl vzdor a nakonec jsem ho měla vážně ráda.

Ano, s ním jsem se rozhodla vytvořit pár a dokonce jsem plánovala založení rodiny. A Adrien? Jistě je to má oslňující a první láska, jen on pochází z jiného světa. Tak to musí zůstat, nejvyšší čas najít Lišaje. Nechovat se pasivně jako doposud.

Mé myšlenky byly vyslyšeny a sirény policejních aut započali další akci.

„Tikki, tečky!“ snad je to poslední akce!