Naposledy v akci

Snad je to akuma 🐞

Ani já, jsem se moc nezdržovala a vpadla do prvního prázdného pokoje.

„Tikki, tečky!“ vyřkla jsem pokyn k transformaci.

Vyhoupla jsem se ven a mířila k epicentrum rozruchu. Snad to bude jen akuma. Jen ne autonehoda, nebo něco podobného.

Ladným doskokem, jsem přistála za převráceným kontejnerem, hned vedle Ad... Tedy Chata.

„My, Lady,“pozdravil už jen tak ze zvyku.

„Jak to vypadá?“ zkoumala jsem aktuální situaci a pozorovala fialově ozářenou oblohu.

„Je tam chlápek, na ramenou a vůbec všude má něco jako kanony a střílí z nich rachejtle, pokud nesklidí potlesk, střílí do obecenstva.“

Nevím ani proč mě napadlo, že tu čuchám Chloé. Už jsem se to chystala vyblít, kdy se náš akumatizovaný, vynořil v plné parádě.

Chat Noir se chytil za čelo. Jasná známka, že ví kdo za tím bude. Ač jsem odskakovala z místa, kde v zápětí vybouchla raketa, tak jsem slyšela skřípání kocourových zubů.

„Akumu, bude mít v tom pultíku!“ zařval na mě, při běhu po střechách, aby ho odlákal blíž k nábřeží Seny.

Také jsem poskakovala, houpala se a odváděla jeho pozornost a řvala na kocoura:
„Jak to můžeš vědět?“

On, během přemetu vzad, se stihl zatvářit kajícně.

„Intuice, breberko. Intuice,“ málem to schytal výbuchem. Našla jsem vhodný okamžik a objednala si štěstíčko. S neuvěřením jsem koukala na prstýnek, co mi přistál na dlani.

To má být další výsměch!

Kdyby mě kocour nestrhl z mé pózy a pozice uvažující, komu rozkopat úsměv, tak bych byla asi lapená pod tou sítí, která právě byla tam, co jsem stála já.

„Co vyvádíš!“ obořil se kocour.

To už jsem se rozhlížela kolem a vymýšlela, co s prstenem. Hned jsem to měla vymyšlené.

Kocour použije tyč, zasekne jí o hydrant, který odpálí kataklyzmem. Výbušný chlapík ucouvne a já mu pultík trefím prstenem, čímž ho zablokuji. Trochu banální a tupé, ale co. Mě to je v podstatě jedno, také to kohla být kulečníková koule.

Udělali jsme vše tak jak jsem si to představila a nebožáka zachránili společně s kouzelnou beruškou a všemi opravami, které provede.

S Chatem, jsem se nerozloučila, potřebuji každou vteřinu na to, abych se stihla vrátit do nemocnice, nebo alespoň co nejblíž.

Vydala jsem ze sebe snad vše a transformovala v tom samém pokoji, co před tím. Je to k nevíře, kolik volných lůžek tu mají.

Musela jsem jít na záchod, všechen ten adrenalín, co se mi napumpoval do těla, mi celkem bránil pocitům žalu. Musím se vyčůrat, pak to opadne.

Musím myslet na Nathaniela, na to, že už nic nenakreslí. Neobejme mě a nebude se dívat významně na kolemjdoucí. Nikdy mi nedá tu letmou pusu do vlasů a nepohladí ucho, nepomiluje mě.

Nathaniel, není.

Po tvářích se mi rozkoulely slzy. Čas setkat se s jeho rodiči. Vůbec si nedokážu představit jaké to hude. Jejich milovaný syn. Talentovaný a klidný, přátelský. Ten co mě miloval a nedivil se mému podivínství.

„Paní a pane Kurtzbergovi. Mami, tati,“ oslovila jsem přítomné, v síni ticha. Už jsem nemusela přemýšlet. Mohla jsem plakat, oni plakali a já s nimi. Nemuseli jsme nic říkat.

„Marinette, tolik ti to sluší, tolik by jsi se mu líbila!“ vzlikala mi má, netchýně, kolem krku. „Tolik inspirace, co jsi mu přinesla,“ lkala dál.

„Nath, to on byl mojí inspirací,“ odpovídala jsem pravdivě. „Jen on mi dokázal říci celý pohled na návrh a i když to bylo špatné, našel v tom dobrou stránku věci.“

Na rameno mi dolehla ruka jeho táty:
„Nechci k tobě být necitlivý, Marinette, ale víš,“ leskly se mu oči, „mohla by jsi vyklidit jeho věci a poslat je k nám? Byl to náš syn a ty jsi, ještě moc mladá,“ nedokončil tu větu. Nemůžu říci, že jsem se necítila raněná, ale rozumím tomu, co naznačuje. Jen, proč teď?

Teď, kdy to bolí.

„Já, určitě,“ odpověděla jsem zcela racionálně a srozumitelně.

Přišel čas se rozloučit a jít. Dívala jsem se za odjíždějícím taxi, rodičů mrtvého snoubence.

„Marinette, chceš jít, alespoň dnes, k nám?“ ptala se opatrně máma.

„Pojď k nám, zlato,“ lákal mě táta.

Zavrtěla jsem jen hlavou, usmála se:
„Vrátit se dnes, nebo zítra? Není v tom rozdíl, snad jen, že zítra, bych mohla už mít strach.“

I oni tedy odjeli. Nijak jsem nevnímala, otočila se a do někoho narazila.

Udiveně jsem zvedla pohled k černé překážce. Stál tam sám, Chat Noir.

„Emh, kocoure?“ fascinovaně jsem ho pozorovala. Přece jen, jako středoškoláci jsme se několikrát potkali, dokonce, Marinette, zachraňoval. „Kde se tu bereš? Zachraňujete s Beruškou, Paříž?“ rychle jsem plácla obvyklé zhovadilosti, které slýcháme.

„Ahoj Marinette, tak nějak. Jen jsem potkal známého a ten mi řekl, že máš špatný den, tak jsem tě chtěl vidět, že jsi v pořádku,“ pokrčil rameny.

„Ty se znáš se zlatým hochem?“ schválně jsem použila toto označení. Jsem bolavá, otupělá a vybít si to na něm, je celkem příjemné.

„Eh, to, Adrien je fajn. Prý má o tebe strach.“

Pozorovala jsem, jak se na mě nedívá a vymýšlí výmluvy.

„To je v pořádku. Prostě si budu muset svůj smutek prožít. S tím nic neuděláš ty, a ani Adrien.“

Začala mi být zima, objala jsem se a trochu se otřásla. Než jsem se nadála, byla jsem v náruči super hrdiny a byla odnášena domů. Mohla bych, ale nebudu ho provokovat tím, jak ví kde to teď bydlím. Jediné po čem toužím je to lehké sedativum, co mi vtiskl do dlaně doktor v nemocnici a polštářové zapomnění. Za pár hodin, už nebudu, Ladybug.