Only Angel {H.S}

Part 29

Emily

Dny utíkaly jako voda a já za to byla nesmírně ráda. Když mě převezli na normální pokoj, byla jsem tam s jednou strašně moc milou holkou. Jmenuje se Olivia a je o rok starší než já. Pracuje v místní bance a prý by mi tam taky po maturitě našla práci.

Dnes už je pondělí a má si pro mě přijet taťka. Kluci chtěli přijet také, ale museli jít do školy, protože už tak toho dost kvůli mě zameškali.

Zabalila jsem si poslední pyžamo, které jsem tu měla a hodila jsem tašku před postel.

"Těšíš se domů, viď?" Zeptala se Olivie s přívětivým úsměvem a pokynula na již sbalenou tašku.

"Strašně. Tyhle postele jsou tvrdý jako chodník na ulici." Opáčila jsem ji a trošku si povzdechla. Olivia tu byla se zlomeninou nohy. Měla to komplikované a museli jí tam dát dráty, takže si tu ještě poleží.

"No a na přítele se netěšíš?" Rejpla si a laškovně pozvedla párkrát obočí.

"To víš, že těším" odpověděla jsem a v tu chvíli se otevřeli dveře. Stál v nich šťastný táta a já tak vyskočila z postele. Přitom mě však zabolelo žebro a tak trošku zatahaly stehy. Bylo to nepříjemné, ale nechtěla jsem to moc dávat najevo. Chtěla jsem už domů.

"Ahoj, máš všechno?" Řekl táta a už do ruky bral mou tašku. Jen jsem přikývla a při odchodu jsem Olivii popřála brzké uzdravení. Cesta autem ubíhala rychle a táta mi zatím vše vysvětlil. Jestli jsem to dobře pochopila, budeme teď bydlet chvilku u Stylesových. Dobře, to je celkem trapné.

Byla jsem avšak velice naštvaná na Sophii. Tvářila se jako zlatíčko spoustu let a teď tohle. Takovou ženskou si táta nezasloužil. Ještě mi nadávala. Měla jsem chuť po ní skočit, doopravdy.

Když už jsme přijeli před ten velký dům, přijala jsem tu skutečnost, že je to prozatím můj 'domov' a vydala se vstříc tomu baráku.

"Já mám pokoj s Harrym?" Optala jsem se opatrně táty a ten jen pokynul hlavou na náznak souhlasu. Když táta odemkl, páni, fakt obrovský dům. Táta mi vzal tašku do druhého patra a já tak našla Harryho a nyní i můj pokoj. Měl dvojlůžko, takže se v pohodě vejdeme. Když jsem nakoukla do skříně, bylo tu už vyskládané moje oblečení a na jednom tričku byl dopis. Nejspíš věděl, že se tam kouknu.

Oblečení už máš vyskládané a je mi ctí s tebou sdílet tento pokoj. Až přijedeš, mám pro tebe překvapení. Moc se na tebe těším a miluju tě xx
                                                      -H
Stálo na papírku s pár srdíčky a já se nad tím zasmála. Harry říkal, že srdíčka prostě malovat neumí, ale přesto si dal tady určitě záležet, aby je namaloval hezky. Odložila jsem lísteček a plácla sebou na postel. To se ale zase kvůli rychlému trhnutí ozvalo břicho. Přesněji opět to žebro. Bolelo mě strašně na plicích, ale já se to snažila rozdýchat. Po chvilce to bylo v pořádku a to už vtrhnul do pokoje Harry. Rozzářily se mu oči a vtáhl mě do silného objetí. Zase ta bolest. Mírně jsem zaskuhrala avšak toho si všiml i Harry.

"Ježíš, promiň, je vše v pořádku?" Starostlivě a zároveň vyděšeně se na mě podíval a a chytl za ramena.

"Všechno v pohodě, jenom tu mám ještě ty stehy." Řekla jsem jen poloviční pravdu a ukázala si na břicho, které jsem měla zahalené pod tenkou vrstvou trička.

"Promiň, nechtěl jsem ti ublížit." Pronesl Harry a zastrčil mi pramen vlasů za ucho. Usmála jsem se na něj a přitáhla si ho do polibku.

"Neublížil jsi mi" pošeptala jsem mu do úst, když jsem se odtáhla abych mohla doplnit kyslík. Opět jsem se k němu naklonila a něžně otřela mé rty o ty jeho.

"Jo aha, tak já vás nebudu rušit." řekl naštvaně Niall mezi dveřmi a odešel někam pryč. Lekla jsem se, protože jsem ani nevěděla, že tu mezi těmi dveřmi stál.

"Stalo se něco ve škole?" Zeptala jsem se podezíravě Harryho, který vypadal stejně zmateně jako já.

"Nevím o ničem." Odpověděl Harry a já se na něj omluvně podívala a šla najít Nialla. Seděl v jednom z pokojů a díval se z okna. Opatrně jsem vstoupila a sedla si vedle Nialla.

"Copak se děje?" Optala jsem se a položila mou hlavu na Niallovo rameno.

"Víš, celou dobu jsem se o tebe bál a ty jsi mi nedala ani vědět. Psala jsi tátovi i Harrymu, ale mě od tebe nepřišla žádná zpráva. Byl jsem vždy poslední, kdo se o tobě dozvěděl nějaké nové zprávy. Ani jsi mi neodepsala na to, když jsem se tě zeptal, jak se máš." Řekl Niall, který se nadechl a dále pokračoval.

"Strašně mě to mrzí, protože u každého jsem vždy na posledním místě. Jsem pro všechny jenom odpad." Dořekl, dal si hlavu do dlaní a sjel dolů tak, že se opíral zády o rám postele.

"Nialle, omlouvám se. Moc mě to mrzí. Nejsi pro všechny jenom odpad. Jsi pro mě třetí nejdůležitější člověk na světě." Po tom co jsem tohle řekla, jsem si uvědomila, co jsem vlastně teď řekla.

Niall se na mě ublíženě podíval a v očích se mu začaly třpytit slzy.

"Třetí nejdůležitější" řekl s ironickým smíchem v hlase a pomalu se začal zvedat.

"Milá sestřičko, jdi se už vycpat." Pronesl Niall a zmizel z pokoje.

"Nialle, počkej!"

Tak, jak jsem řekla, dneska je to delší kapitola než obvykle. Doufám, že jste přežili pondělí a zítra ahoj.