Nechtělo se mi domů, ale musel jsem. Mé zlatavě hnědé oči propalovaly šedivý popraskaný chodník vedoucí podél silnice. Dělil je jen obrubník. Kdyby tam nebyl, byli by u sebe. Je to jako v lásce, v zakázané lásce. Něco mezi vámi bude stát snad vždy. Nešťastně jsem chvíli dával přednost obrubníku a přemýšlel na tím, jak moc je láska složitá. Ani nevím, co mě to tak popadlo a já přemýšlel o něčem, co neexistuje. Zasténal jsem, když už mě po dvou kilometrech chůze v ošoupaných teniskách bolela chodidla. Celkově můj styl oblékání se byl jakýsi zašlý. Ale já to moc neřešil. Pohodlné černé ryfle ani neobepínaly nohy úplně, protože nejsou, jak se říká, in. Čistě bílé tričko volně vlálo, když foukal vítr. A šedivá mikina - má nejoblíbenější - neměla žádný potisk, žádný text... Ale byla z příjemného materiálu. Mírně jsem se pro sebe usmál, když jsem v dáli zahlédl tu žlutou barvu. Už budu doma! Konečně!
A kde jsem vlastně bydlel?
V menším městečku, kde byla hlava na hlavě pořád. Ostatní města tomu říkali odborně. Prdel světa. Ale já tomu říkal tak, jak se opravdu jmenovalo. Owariidia. Neměl jsem to tu nejradši, ale pořád je to lepší, než bydlet na smetišti. A víte, co to znamená japonský Owari? Konec. Vtipné, že?
Přišel jsem domů a ihned si odskočil umýt ruce, protože jsem byl přeci venku a ještě k tomu v divadle. Ihned přišla mamka a začala si mě prohlížet. ,,Ahoj zlatíčko, jak to, že jsi tak brzo doma?" Zamračila se a já začal přes ni sledovat sebe v zrcadle, protože jsem se zamyslel, jestli jí to říct a nebo ne. Ne, nemá se lhát a já to ani neumím. ,,No mami..." Oči se mi začaly lesknout jako perleťové korálky. ,,Co se stalo?" začala mě vískat ve vlasech a já už rovnou věděl, že jsem ji zklamal. ,,Moc se omlouvám -" fňukl jsem. ,,Ono... Ono... Já... Nezvládnu to." Ihned se mi začaly z očí kutálet slzy. Viděl jsem v jejích očích smutek a zklamání. Chtěla ze mě mít herce, prý by mě to uživilo... Ale já to nezvládl. Nikdo nedokáže být takový, jak si bude přát někdo jiný. ,,Damiane... Potřebuješ prostě více trénovat. Určitě se pak budeš moct vrátit. Splní se ti tvůj sen." Tohle se mi moc nelíbilo nikdy. Byl to její sen, který mě vnucovala. Tiše jsem se od ní odtáhl a odešel z menší a ne moc prostorné kuchyňky rovnou do svého pokoje, který jsem kdysi sdílel se sestrou, než se v dospělosti odstěhovala. Bílé zdi byly sice až moc jednoduché, ale zato pěkně ladily s dubovým dřevem, který byl snad všude - stůl, postel, políčka a skříň. Nebyli jsme bohatí, ale to mi nevadilo. Protože jsem věřil, že jednou budu mít dostatečně dost peněz na to, aby žila máma lépe a táta též. Byl ještě v práci, ale mně to nijak moc nevadilo. Sedl jsem si na klasickou točící židli, pustil si svůj počítač a začal sledovat (snad jako každý puberťák) naši YouTube scénu.
A pak... Jsem uviděl na videu úplně stejně vypadajícího kluka, jak jsem ho viděl na skateboardu.
Jeho videa ale byla originální. Dělal výpravy do různých měst na skateboardu. Žasl jsem úžasem...
Kéž bych byl jako on. Pěkný, stylový a uměl bych takhle pracovat s kamerou a scenáristikou...
Začal jsem ho sledovat častěji... A častěji...
☆.。.:*・°☆.。.:*・°☆.。.:*・°☆.。.:*・°☆
// Pokračování! <3
*Vic
ČTEŠ
Herec ✓
RomanceLáska je jako když se houpete na houpačce. Někdy jste úplně nahoře, máte pocit, že letíte. Pak jste zase dole. Ale každá opotřebovaná a přetížená lanka držící houpačku se jednou roztrhnou...
