Herec ✓

Pojistka

Někdy přemýšlím o důkazu, že všichni kolem mě opravdu existují, že má mysl není jediná a že nejsem jen postava ve hře, ve které si mě osvojil špatný člověk. Jindy zase přemýšlím, že mě niko snad nikdy v mnoha věcech nepochopí, že zůstanu nepochopeným navždy. Ale teď přemýšlím nad jinou věcí... Věcí, která se málem v noci udála. 

Byl jsem dříve vzhůru a dost jsem se bál se i jen jemně pohnout, nechci jej vzbudit. Slintal do polštáře. Bylo kolem čtvrté ráno a já musel do školy. Naštěstí jsem si veškeré učebnice a sešity nechával ve skříni ve škole - nechce se mi to tahat. 

Po chvíli jsem ale i tak usoudil, že budu muset jít, musím taky zjistit jak se dostanu do školy na nultou hodinu. Mám mít totiž praxe. Pomaličku (ale jistě) jsem se dostal z postele. Pohlédl jsem za sebe a zkontroloval, jestli spí. 

Spal. Vítězně jsem se usmál, oblékl si své kalhoty a dostal nápad. Poskládal jsem mu půjčené tričko, své si hodil do batohu a opatrně otevřel jeho skříň. Nalezl jsem tam moc pěkného oblečení. Trkla mi do hlavy ta červená košile, kterou očividně často nosil. Ohlédl jsem se, popadl košili, která mi byla větší už jen z pohledu a oblékl si ji. Z batohu jsem tiše vytáhl papír a tužku. Vedle telefonu jsem mu nechal vzkaz.

,,Nechci, abychom jsme se viděli naposledy... Tak jsem si  tě pojistil a vzal tvou oblíbenou košili :) 606 028 03"

Tímto jsem si zajistil další schůzi s ním na sto procent. Velmi tiše jsem se se svými věcmi vykradl z pokoje, tiše se dostal až k hlavním dveřím a odešel jsem. Venku měli místo kliky kouli, takže zevnitř nezamkli. Vyšel jsem směrem k nádraží. Ve městě v noci bylo vždy dost světla, ale zato tu byla zima. Objal sem své paže rukama a s batohem na rameni rychlejším krokem mířil na stanici. 

Nikde nic, nikde nikdo. Ani živáčka, byť jsem tu byl jen já. Dostal jsem se až na stanici, kde stálo už pár lidí stejně se zimou chvějící. Čekali na vlak. Já si pomocí rozvrhu zjistil čas a zjistil, že mi to jede za chvíli. 

Cítil jsem tu vůni kolínské a jeho vůni. Malinko jsem se popotáhl zuby za ret a límec košile si přitáhl k nosu. Vdechl jsem. Mé tváře nabraly rudé barvy a mně bylo náhle tepleji. Ošil jsem se. Husina mi stoupala po celém těle. Takto jsem stál a vdechoval vůni do doby, dokud se nepřiřítil po kolejnici vlak. Vystoupil jsem jako rebel na černo a sedl si do vagónu. Však, ráno kontrola spí.

Když jsem přijel do školy, čekala na mě Evelyn před vchodem. Měl jsem ještě trochu pocuchané hnědé vlasy z rána. Chtěl jsem ji na přivítanou obejmout, ale místo toho mě odstrčila, chytila se za hlavu a zaskučela. ,,Ahoj..." Promluvil jsem k ní. ,,Pššst..." Skučela. 

Bodejť by neměla kocovinu, když se zlila. Já byl kupodivu v pořádku. Chytila se mě za ruku a šla raději do školy. Chtěl jsem jí vyprávět všechno co se dělo, bohužel jsem to raději neudělal. Zabila by mě za to, že bych jí působil bolest hlavy. Pár lidí si její kocoviny všimlo a přivítalo ji hlasitým pozdravem a výkřikem jejího jména se smíchem. Byla to její chyba, ale i tak mi jí bylo líto.