Herec ✓

Šok

Nevím, co mě to tak popadlo. Už je to týden a já ho pořád aktivně sleduji. Stal jsem se jedním z nejaktivnějších lidí ze sledovatelů, kterých je momentálně tak přes osm set tisíc. Zaujatě jsem hleděl na úžasný zpracování videí. Máma mi často říkala, že má strach o mé mentální zdraví, ale já o něm chtěl vědět více. Nevím proč jsem se na něj tak zavěsil. Dobré bylo to, že jsem se zlepšil ve škole, takže ani táta nebyl až tak moc naštvaný.

Odhodil jsem batoh, chvíli se učil a už přemýšlel, že si zapnu počítač. Ale ne, dnes jsem chtěl jít víc ven, socializovat se. Natáhl jsem se na poličku pro tlustější knihu, která byla tak trochu netypická. Hlavně pro kluka, jelikož to bylo o chlapci, který se zamiloval do svého bratra. Popisoval různé pocity... Kniha prostě byla úžasná a hmotná - nebyla to jen "story" na internetu!

Převlékl jsem se do pohodlných kalhot, vzal si své oblíbené béžové tričko ladící s mými karamelově hnědými vlasy a knížku včetně mobilu si vzal do černého vaku. Svými zlatavě hnědými oči jsem se a zahleděl na sešit s učivem. Mám, nemám? Povzdechl jsem si a vzal si ho do ruky. Možná se budu ještě učit. Seběhl jsem schody a objevil se znovu v malé kuchyňce s tím, že půjdu ven. ,,Jdeš ven?" Hodně jsem se polekal. Málem jsem díky reflexům udeřil tátu, ale stihl jsem si to dřív uvědomit. Otočil jsem se na něj, pohlédl mu do očí a pak kývl. ,,Tak jo." Jeho hlas zněl velmi šťastně - hlavně protože hleděl na mámin zadek. Málem se mi zvedl žaludek, ale věta "vždyť oni jsou šťastní a milují se" mě v duchu uklidnila. ,,Tak... Já radši jdu." Řekl jsem dal mámě pusu na tvář, tátu jsem trochu objal a zmizel s vakem na zádech a sešitem v ruce. Obul jsem si své tenisky a vyšel na nepříjemně svítící sluce.

A náhle šok.

Ihned jsem vyběhl a zachytil slepého starce, který málem vběhl pod kola aut. Ze šoku mi spadl sešit na zem, vak visel jen na dvou provazech (ne na čtyřech jak je to normální) a já starce odvedl od kraje chodníku. ,,Děkuji vám, mládenče. Já už nic nevidím. A taky hluchý na jedno ucho jsem." řekl postarší pán již bez vlasů a možná i zubů, protože šišlal jak jen to šlo. Mile jsem se usmál a trochu zadýchaně pána pustil. ,,Nechcete někam zavést? Pomohu vám." A takto mé veškeré učení bylo ukončeno. Sebral jsem si sešit, hodil si jej do vaku, vak si dal na záda a podal pánovi slušně loket, jak se to dělá. Porozhlédl jsem se a pomalu vyrazil přes silnici. ,,Potřeboval bych domů, mládenče, do domu pro důchodce..." šišlal. I když mě nemohl vidět, tak přeci jsem pokývl a pomalu ho vedl.
,,Jak se jmenuješ?" Na jeho otázku jsem znal odpověď, takže jsem mu milým hlasem odpověděl. ,,Damian." Mé jméno bylo takové neobyčejné, ale mně to nevadilo. Lidé mi totiž říkali třeba Damy a to zní pěkně, ne?

Začínal mi vyprávět různé historky co v mém věku prý dělal a podobně. Na starých lidech jde hodně poznat, jak moc jim tyhle časy chybí... A my pak sedíme za obrazovkou a klikáme do klávesnic...

Starce jsem odvedl a pomalu už se s ním loučil. ,,Nepřejel jsem tě málem před místním divadlem?" Jeho hlas mnou otřásl. Nevěděl jsem z jaké strany hlas pocházel, protože chodba byla prostorová a tak zde byla ozvěna. Začal jsem se otáčet, ale nikde nikdo. Mým tělem projížděla slabá elektřina vyvolávající husí kůži na rukou a mráz po zádech. Pak jsem majitele hlasů spatřil...

☆.。.:*・°☆.。.:*・°☆.。.:*・°☆.。.:*・°☆

// Tak co? Libí? Kdo si myslíte, že to je? Omlouvám se, že jsem nic nepsal včera, ale nebyl jaksi čas...

*Vic