Transformers: Křižovatky osudu 2.

Kapitola #1 - Sen

Otevřel jsem oči a před sebou spatřil Gravese a zdi nemocnice.

Chvilku jsem se vzpamatovával, a pak pak jsem si uvědomil dvě věci. Za A) žiju, za B), jak je to možné.

Graves oznámil Gedymu datum, kdy jsem se probral, nic méně... Umřel jsem jsem o pět let dýl.

Graves mi oznámil, že je jedenáctý cyklus a tři freony.

Chvilku jsem se snažil spočítat, kdy to bylo, a pak jsem řekl: ,,Ale já v osmém freonu zemřel."

Graves: ,,Jo... To jsem tušil... A zřejmě i Andromeda, viď."

Já: ,,Ano?..."

Graves: ,,Jo... No... Víš, proč jsi tu?"

Já: ,,Ne?..."

Graves: ,,Před půl rokem jsme tě zachránili od Archona, když tě na Zemi chytil. Nicméně, jsi na jedno oko slepý."

To je ale pravda, když mě poprvé Archon zajal a mučil, vypíchl mi oko, ale já na něj potom viděl.

Já: ,,Takže to byl jen sen?"

Graves: ,,Celých pět měsíců tu tady spinkáš, jako Růženka."

Já: ,,Takže se nic z toho nestalo?"

Graves: ,,Z čeho? Z toho, co jsi prožil po tom mučení? Ne, nestalo."

Já: ,,Kdy mě pustí pryč?"

Graves: ,,Hmm... Řekl bych, že si tu tak nejméně tři týdny ještě pobudeš."

Začal jsem přemýšlet nad vším, co se stalo a nestalo, zatím, co jsem spal. Ale jak se mohlo pět let naplnit do pěti měsíců? To nedává smysl.

...

Uběhlo pár dní a přišel Gedy s tím, že se mám zkusit postavit, že mi to nepůjde, ale udělat to musím.

Proč bych se nemohl postavit?

Inu zkusil jsem to a zjistil jsem, že po pěti měsících ležení mám nohy lehce dřevěný.

Po třech dnech už to šlo, ale byl tu další problém.

To, že jsem neviděl na jedno oko, mě velice ovlivňovalo na rovnováze. Tudíž, když už jsem se udržel ve stoje, tak jsem nedokázal udělat tři kroky bez toho, abych spadl.

Vždy jsem si připadal, že se převažuji na jednu stranu.

...

S tím mi pomohl Graves. Našel si někoho, kdo mě naučí se takhle orientovat.

Teleportovali jsme se k němu na feling a došli do tělocvičny.

Přičemž mi Graves řekl, že i přesto že mě podpírá, abych někam došel, chodím jak nalitej.

Kdyz jsme tam dorazili, byl tam nějaký starší mech.

Posadili jsme se a on mi řekl, že mě naučí se orientovat, jako bych normálně viděl.

Mech: ,,Zrak není všechno... Máme i další smysly, které umí jen málo kdo využívat. Kupříkladu sluch dokáže nejlépe nahradit zrak."

Řekl, ať si zakreju druhé oko a poslouchám, udeřil do země, a dokud nenastalo hrobové ticho, nepromluvil.

Mech: ,,Poslouchal jsi? Jestli ano, tak si dokážeš odvodit, jak tato místnost vypadá, i když ji vlastně nevidíš, jelikož slyšíš zvuk, v jaké vzdálenosti se odráží od zdí."

Graves: ,,V tom případě tu asi nemám strop."

Mech: ,,No doufám, že nahluchlý, jako ty, není... Představ si tu místnost v hlavě a pak se po ní můžeš pohybovat. Je to jako pohyb v imaginárním světě tvého myšlení."

Potom mne vyzval, ať se postavím. Učinil jsem tak, on ke mně přistoupil a zavázal mi oči.

Poté řekl Gedymu a Gravesovi, ať se každý postaví k jedné stěně, a následně, že já budu mít za úkol, dojít ke zdi, kde stojí on, pak ke zdi, kde stojí Graves, pak ke zdi s Gedym a nakonec k té, kde nikdo není. Při čemž musím mít ruce stále podél těla,  a až dojdu na dosah ruky, tak se zdi teprve dotknout.

Praštil tedy do zdi.

Nevím proč, ale i přes to, že jsem to slyšel, jsem si nedokázal nějak vytvořit model té místnosti.

Šel jsem tedy mé promyšlené zdi, ale narazil jsem do ní. Poté uhodil Graves, měl jsem nutkání před sebe dát ruce, ale když jsem tak učinil, zeď jsem nenašel. A pak jsem do ní opět narazil. Ke třetí jsem došel a odhadl to, ale do poslední jsem opět narazil.

Gedy: ,,A hele, jak najednou chodí."

Mech: ,,Když má zavázané oboje, tak mozek snadněji vyrovná stabilitu těla, ale zvykne si na to. Je to jen síla zvyku."

...

Ještě mi to nějakou dobu trvalo, ale Graves se o mě dobře staral a pomohl mi. Za pár týdnů jsem někdy jsem trošku zaškobrtl, ale po většinu času už jsem dokázal chodit sám.

Nicméně, i tak nemohu dělat prakticky nic. Na Zem nemůžu ani v nejmenším, a pomáhat na Cybertronu taky ne. Jediné, čeho jsem se konečně dočkal bylo, že jsem mohl jít, kam jsem chtěl.

Také jsem se okamžitě vydal domů.

Byli tam všichni, Andromeda, Rina i Džodžej. Nikdy v životě jsem je neviděl radši.