Transformers: Křižovatky osudu 2.

Kapitola #5 - Lešení, alá bum prásk

Jak to probíhalo dál? Záleží a tom, jak si to kdo vybaví. Někdo se postavil na mou stranu a snažil se mě chránit, a někdo naopak.

Byly to dlouhé tři dny utrpení a bolesti bez záchrany, když v tom se tu objevil feling číslo jedna. A nebyl to nikdo jiný, než Mentor. Teleportoval mě pryč, a sám se objevil v Krašuru.

Co se tam dělo dál, přesně nevím, jen si pamatuji, že se s Gravesem hodně pohádal.

Byl jsem na Gravese hodně naštvaný, odešel jsem tudíž a i přes nebezpečí, se kterým jsem venku počítal, jsem šel také do Krašuru.

Když jsem tam přišel, tak se spolu hádali. Čekal jsem, jestli dokážu přemoci mou zlobu, ale nedokázal jsem to.

Mentor mě osočil, co tam dělám, proč nejsem na Felingu. Ignoroval jsem ho a začal se hádat s Gravesem.

Výjimečně naše hádka byla i celkem vulgární. Nakonec jsme se začali i prát, ale to rychle Mentor překazil, mě poslal pryč a s Gravesem se začal hádat on.

Možná tak rok jsme se spolu vůbec nebavili. Ale nebudeme přeskakovat události.

Asi tak po půl roce jsem se dozvěděl, že se na Zem prostě nedostanu a že mám zas začít něco dělat. Takže chodit ulicemi a hlídat obyčejné Cybertroňany. Ani mě nehne, mezi lidi nevlezu, ani za nic.

Kdyby se tam neobjevil Derek a nepřekecal mě, tak jsem nikam nešel. Derek je můj kamarád už také velice dlouhou dobu.

Šli jsme teda, ale stejně jsme se potloukali jen kolem Krašuru, dál jsem jít nechtěl.

Když jsme tak šli, se ozvala rána, otočili jsme se a od jedné místnosti v Krašuru odletělo víko od ventilační šachty.

Ze šachty někdo vyběhl. Jen, co jsme ho zahlédli, jsme se rozběhli za ním.

Objevila se před námi zeď. Vyskočil jsem na ni a běžel dál, ale Derek na ni nevyskočil, vzal to tedy okolo.

Skákali jsme tam po střechách jako Assassíni. Až jsme doběhli ke stavbě, kde bylo lešení.

Viděl jsem, že zpomalil a skočil, aby se zhoupnul na lešení okolo. Ale já zahlédl prostředkem jedno místo dál, kam vím, že doskočím a bylo by to mnohem rychlejší.

Derek na mě něco volal, ale jediné, co jsem na tu dálku zaslechl, bylo něco jako.: ,,...Ení hotová."

Když jsem doběhl na okraj, střecha mi pod nohami podjela, namísto toho abych se tedy lešení chytl, jsem se o něj praštil hlavou, a následně spadl s tím, že jsem ho možná tak půlku strhl sebou na sebe.

...

To byla první část neštěstí, co mě potkala.

A jak se říká, temné chvilky nahradí tedy světlé, či dobro bude odměněno a zlo potrestáno. A mě tyto přísloví dosti v posledních dnech vystihly.

Chodil jsem dále s Derekem ulicemi, pak i trochu dál. Myslel jsem, že už vše bude dobré, ale když jsem viděl, jak se na mě ostatní dívají přes prsty, cosi ve mě ztrácelo naději.

Jednoho dne jsem spatřil za budovou femm s militaněm v ruce a nějaké mechy. Nechtěl jsem se do toho pouštět, ale Derek mě překecal.

Ano, zachránil jsem ji a ona mi na oplátku věnovala úsměv a poděkování. Což pro mě v tuto chvíli byl dar té nejvyšší hodnoty.

...

Ještě se mi podařilo pár podobných zásluh, ale získat si zpět důvěru je těžké...

...

Jednoho dne se ale stala nečekaná událost. Mentor onemocněl, a vládl jen tak zpoza jeho postele.

Zrovna jsem byl u něj a bavili jsme se o tom, že mám stejné schopnosti jako on, jen že je neumím použít.

Prý dokážu například budovat z transformia, vytvářet silová pole, či ničivé střely, ale i léčit. U čehož se Mentor pozastavil s tím, že to je trošku složitější. Může léčit jen tehdy, když zranění není jinak možné uzdravit. A jelikož je teď nemocný, žádnou moc nemá.

Zkoušel mě tedy něco učit, ale vůbec nic jsem nestvořil.

V tom na dveře zaklepal voják a vstoupil. A oznámil Mentorovi, že je ho třeba.

Mentor si pozval dané žadatele k němu. Vstoupil tam rodiny pár s malým militaňem a doktorem. Přesně s tím problémem, jaký jsme před chvilkou řešili.

Nemoc,  jenž malého militaně postihla, je pro takhle malé potomky smrtelná.

Mentor se tedy pokusil vysvětlit, že momentálně svou moc taky nemá, a nakonec se rozhodl využít mě.

Když to řekl, nevypadal pár zrovna nadšeně, ale když je to Mentor, tak nikdo nic neřeší.

Já taky protestoval, že to neumím, ale Mentor si sedl, já vedle něj, dal mi miltaně do rukou, a říkal mi, co mám dělat, s tím, že mi vedl ruku tím směrem, kudy má jít.

Když jsem ucítil výdej energie, pod rukou se mi rozzářilo modré světlo, zároveň jsem nevěděl, co se děje, a zároveň byl ohromen.

Když byl proces u konce, militaň se usmál a začal se smát, tahle událost vykouzlila úsměvy na tvářích všem v místnosti.

Mentor mě pochválil, a když už jsem měl takovej dobrej pocit, tak dodal: ,,Ale učit tě něco je jako mluvit do dubu... Strašně mě to vyčerpalo, jdu spát."