Transformers: Křižovatky osudu 2.

Kapitola #15 - Můj mistr Sifu

Po úspěšném návratu na Cybertron jsem si chtěl konečně dopřát trochu vyslouženého klidu. Vydal jsem se tedy domů. Cestou jsem však nečekaně potkal Gravese a popravdě jsem se ho i docela lekl. 

Zeptal jsem se ho, jestli už je v pohodě. Odpověděl, že ano, nicméně v jeho hlase jsem zaznamenal ironický podtón. Když si to ale vzápětí namířil směr Krašur, rozhodl jsem se ho více neřešit.

Jen, co jsem se dostal domů, jsem se zas já vydal směr postel a spát. Doufal jsem, že se probudím až ráno, ale uprostřed noci mě náhle probudily hlasité rány.

Zvedl jsem se z postele s úmyslem, že se půjdu podívat, co ten rámus způsobuje. Muselo být již něco po páté ráno, vzhledem k tomu, že Andromeda už byla pryč. Jakej retard by mě budil v pět hodin ráno?!

Únava nad mou zvědavostí však vyhrála dřív, než jsem stihl opustit ložnici. Otočil jsem se zpět ke své posteli, když vtom se přede mnou zjevil Graves. Dnes, prakticky vzato, již potřetí jsem opět rázem dostal pěstí. 

Díky setrvačnosti jsem přeletěl zábradlí a spadl do prakticky obývacího pokoje. Můj pád krapet zbrzdil stůl, avšak ten náraz nevydržel a rozpadl se na dvě poloviny.

Odevzdaně jsem tam tak ležel a neměl v plánu se zvedat, když vtom do mého domu vletěl hurikán jménem Ultra Magnus s tím, že mi chce něco ukázat. Náhle si však všiml mého současného stavu a blížícího se Gravese.

,,Rád bych ti pomohl, ale nemám ho čím umlátit. Stůl jsi rozbil." Byla první věc, co z něj vyletěla.

Chvilku poté se však domů vrátila Andromeda s tím, že si zapomněla poznámky. Jakmile zaregistrovala, co děje doma, probodla Gravese vražedným pohledem.

,,Tak teď jsi mě nasral!" Pronesla velmi naštvaně.

Vlítla na něj doslova jako tornádo a řekl bych, že ho zkopala do kulatý krychle, kdyby krychle byla kulatá. Já a Ultra jsme jen nechápavě zírali a přemýšleli nad tím, co se právě děje.

Zanedlouho poté k nám domů však dorazily stráže, Gravese si odvedli a já se mohl jít tedy konečně v klidu vyspat. 

...

S Ultra Magnusem jsme se velice rychle opět skamarádili. U většiny našich společných historek, které jsem si od něj vyslechl, jsem ale popravdě ani nevěřil tomu, že se skutečně někdy staly. Ultra se na mě hodně upnul, tudíž chodil všude se mnou. Ne, že by mi to vadilo, mám ho vlastně už i docela rád.

Dokonce se chtěl zařadit do naší reprezentace na Grantprič. Velitel týmu, Smoky, mu to povolil, jelikož v jeho kategorii od nás nikdo nebyl. A protože nás už Grantprič velmi brzy čeká, začlenil se rychle i do tréninků. V závěru jednoho z nich jsme pak dělali silové testy. Zjistil jsem díky tomu, že s kliky jsem na tom opravdu špatně.

Dokonce i Megatron byl donucen se připojit k naší výpravě, jelikož po válce Primusžel spousta zástupců byla buďto mrtvá nebo neschopná boje. Megs sice zpočátku hodně protestoval, že nic dělat nebude, ale nyní dostal možnost zamachrovat. A taky, že se předvedl. Nebo jsem spíš jen já hodně zlenivěl.

Smoky nám oznámil, že času je málo a musí nás někdo dobře připravit. Mentor se tedy domluvil se svým přítelem Sifuem, který cvičí elitní zabijáky, aby vycvičil i nás.

...

Planeta, na které jsem měli se Sifuem trénovat, vypadala jako Země uzpůsobená naší velikosti.

Byl svolán první nástup, kde jsme se měli poprvé seznámit s naším učitelem. Dorazil na něj se svým zástupcem, který mu ve všem asistoval, a také se svým pobočníkem, jenž byl zároveň i doktor. Jen, co jsem Sifua zahlédl, dostal jsem flashback.

Nová vzpomínka se mi propojila i s jednou z Ultrových historek. Říkal mi, že když jsme byli malí, Mentor nám zakázal se spolu kamarádit. 

Byl jsem totiž vybrán k tomu, abych šel na výcvik k Sifuovi, kam se může dostat jen nadpřirozeně šikovný miliťan, a Mentor mě tam poslal. Já ale nedokázal překonat jeho sparťanskou výchovu.

Našel jsem si tam tehdy mého nejlepšího kamaráda, se kterým jsem se jako první  v historii výcviku rozhodl utéct. Sifuova úctyhodnost totiž pramení z čirého respektu a strachu. Zřejmě jsem byl rebel, no.

Útěk se mi zdařil, nicméně mému příteli již ne, jelikož se jim povedlo ho chytit. Já ale nikdy neopouštím své přátele. Nevím, proč jsem to udělal...

Vrátil jsem se myšlenkami zpět do přítomnosti. V Sifuovo zástupci jsem nyní rozpoznal svého tehdejšího přítele Kostla. Střetl jsem se s pohledy obou známých tváří a hned jsem věděl, že nastanou problémy.

Při prvním tréninku jsme se rozřazovali do tří skupin. V první skupině byly úplný lamy a ti, co na Grantpriči nikdy dříve nebyli. Ve druhé byli ti, co už tam někdy byli, jsou alespoň trošku zdatní a střední nebo nižší váhy. V té jsem byl i já s Ultrou... takže taky lamy. Ve třetí pak byli ti úplní profíci a ti s a vyšší váhou. Jen, aby se Megs neurazil, tak to neznamená, že byli tlustí, to ne. Jen prostě větší výška = vyšší váha.

Sifu mi hned na prvním tréninku oznámil, ať po něm neodcházím a zůstanu tam. Hned jsem tedy předpokládal, že problémy, které jsem již očekával, brzy nastanou...