Transformers: Křižovatky osudu 2.

Kapitola #21 - Tři ze tří

Ráno jsem vstal dříve než obvykle, a šel se podívat jak dopadla společná noc mé sestry a Ultry. 

Vylezl jsem ke střešnímu oknu, a nelezl dovnitř, abych zas tím oknem neproletěl, akorát co jsem přišel do jejich pokoje, přišel Delta. 

Delta: ,,Ult...t...tr...roooo?" Zasekl se hned na začátku věty. 

Ultra: ,,Co?"

Allgi jen zmateně zvedla hlavu a během dvou vteřin ji zabořila zpět do polštáře.

Delta: ,,Co to děláš?"

Ultra: ,,No... rozhodně ne nic špatného...a..."

Delta: ,,Kdo to je?"

Ultra: ,,Je to moje kamarádka... a hlavně Optimovo sestra." zdůraznil. ,,Takže vůbec nic špatného." 

,,No jasný." dopověděl ironicky Delta a odešel. 

Začal jsem se smát a Ultra mě zahlédl, jakmile jsem zahlédl jeho naštvaný výraz, a zaslechl větu ,,Vypadni." Raději jsem slezl dolů a šel se pokusit dostat k nám domů.

Ultra s Allgi byli nejspíše vyhnáni Deltou z domu, takže se šli uchýlit ke mě. 

Já se úspěšně dostal domů a seznámil Allgi s Andromedou, ty dvě si vyloženě rozuměly, čili nejspíš pro mě právě nastala doba temna...

S Ultrou jsme jen tiše pozorovali dámský rozhovor, mezi čímž nám přišla zpráva, ať se dostavíme na velitelství. Vypařili jsme se a Ultra mi hned na to před domem říká: ,,Teď tě upřímně lituju."

Já: ,,Proč?"

Ultra: ,,No... mít v baráku dvě slepice... ale to neříkej, že jsem to řekl." 

Zasmál jsem se a slíbil, že to nikomu neřeknu. 

Došli jsme na velitelství a nový policejní velitel Deiv chtěl pochůzky. Na dnešní den jsme si je zrušili a šli zpět ke mě domů. 

Jen, co jsem vešel do dveří, na mě přiletěla otázka od Riny. ,,Tati! řekni něco!"

Pár vteřin jsem na ni nechápavě koukal, a pak si vzpomněl, že jsem slyšel, než jsem vešel dovnitř, jak Rina říká: ,,Chováš se, jako bys mi byla strašně nadřízená, i když nejsi!" a Allgi odpověď: ,,No, pravda někdy bolí, no." 

Když jsem nad tím tak uvažoval, co řeknu, tak jsem se rozhodl pro mou sestru, jelikož v tomhle měla pravdu. 

Uchechtl jsem se. ,,No, setřela tě dobře." 

Tohle ode mě bylo hnusný, ale má sestra měla pravdu. Rina se urazila a šla do svého pokoje. Ultra dostal záchvat smíchu a já pak také z jeho smíchu. 

Andromeda se k tomu raději nevyjádřila. S Ultrou jsme vymysleli, že Allgi ukážeme Cybertron. 

A jelikož by to pěšky trvalo dlouho, tak jsme se pokusili ji naučit jezdit na Osni. Asi to vzala jako koně, ale šlo jí to. Přišel se tam podívat i Delta, a Mentor pozoroval z okna. 

Jelikož byla Allgi velice šikovná, tak jsme ji pak nechali, ať zkusí jet sama. No... dobře, to nebyl nejlepší nápad. Akční kovbojská pobídka s ,,Hije!" způsobila spíše raketový, ne-li až dostihový start. 

,,Jak se to brzdí!??" Ozvalo se. Delta se ušklíbl a řekl: ,,No, možná ji přece jen budu mít rád, alespoň někdo, kdo jezdí jako já." 

Já, Ultra a dva vojáci jsme se vydali na lov Allgi, a jejího osně. 

Ultrovi přišla Urgentní zpráva o pochůzce, tak musel jít, a vzhledem k Allgi jízdě na osni, jsem se rozhodl, že pojedu na svém, a povezu ji. 

...

Tak nějak jsme procestovali ty nejdůležitější části Cybertronu a skončili jsme u naší tréninkové haly na Grantprič, na okraji města. 

Z poza rohu vyběhli dva Decepticonští vrazi. Seskočil jsem z osně a přikázal mu jet zpět do centra. Jelikož jsem si ho naučil poslouchat. 

Odhodlal jsem se k boji s dvěma vrahouny, když z ničeho nic se ozvala rána a oba popadl záchvat smíchu. 

Sic bych se neměl otáčet k nepříteli zády, ale zajímá mě, čemu se začali smát. 

Oseň utíká dál pryč a Allgi se válí na zemi vedle domu, mává rukou a říká: ,,Já jsem v pořádku." I když zní lehce zmateně. 

Aha... no záchvat smíchu mě nechytl, ale drobný úsměv ano. 

Následně vše probíhalo tak, že jsem se s nimi pral, a Allgi mezi tím běhala okolo, tančila svůj bojový, indiánský tanec, a fandila. 

Pokaždé, když se na mě jeden vybodl a šel za ní, jsem po něm skočil a ten druhý mě něčím přetáhnul. 

Pak nastala ta osudová chvíle, co zvrátila asi dvouminutový koloběh. Jednomu vypadla zbraň a Allgi ji sebrala. 

Začala kolem sebe střílet a naštěstí nic netrefila, pokusil jsem se ji zkráceně vysvětlit jak se to nabíjí. Pak se jí podařilo trefit jednoho ze dvou vrahounů, následně mě do ramene, a pak toho posledního. 

Sice mě z toho mohla vynechat, ale alespoň takhle. 

Zbylých pár minut stála jak tvrdý Y a přemýšlela o tom, co se stalo...

Následně jsem dostal od ní žádost o návštěvu Mentora.