PÁTÝ ELEMENT

16. Prozrazená (So)

Zase mi selhaly nohy, mám pocit, že za poslední tři dny už jsem se vyválela dost, ale karma je zřejmě opačného názoru. Ta žena ke mě přišla, vytrhla mi z rukou vak a hodila si mě přes rameno jako kdybych nic nevážila.

Šly jsme dlouho, naprosto jsem ztratila už tak mizernou orientaci a mě nezbývalo nic než potají doufat že se mě nepokusí někde předhodit vlkům,, Jak se jmenuješ?" protnula jsem napjatou atmosféru a modlila se v odpověd ale bylo ticho, jen mučící ticho, už jsem ani nedoufala v odpověd a nadechovala se k další otázce když mi přišla strohá odpověď.
,, Fren".
,, A kam jdeme?"
,, Na hrad".
,,Jak víš, že potřebuju na hrad?"
,,Nevím, ale je jasně vidět, že máš korzet, jsi šlechtična, takže na hradě se o tebe jistojistě postarají". Tím naše konverzace skončila a já si až teď všimla toulce visícího vedle mě. Opatrně, tak aby si toho Fren nevšimla jsem jeden šíp vytáhla a prohlídka si ho, byl na něm vyrytý nějaký nápis, ale byl v ditině a já ho neuměla přečíst, zastavily jsme a já šíp rychle schovala do výstřihu, což vzhledem k jeho délce šlo dost těžko. Stáli jsme u hradu a Fren mě společně s mými věcmi hodila na zem jak pytel brambor. Vystřelila šíp přímo do okna které se okamžitě roztříštilo. Několik vteřin na to vyběhli stráže, čtyři běželi ke mně a šest se jich rozběhlo za utíkající Fren. Byla jsem odnesena do lékařského oddělení, které už jsem jednou navštívila a pobyla zde nějaký čas. Jakmile mě položili na lůžko, odešli a já rychle vytáhla z pod šatů šíp a schovala ho pod polštář. Za chvíli přišla sestřička a sedla si vedle mě. Natáhla ruce k šípů v mém rameni a zavřela oči. Z šípů odpadl kovový hrot a petříčka na konci. Pomalu se začal měnit v zelenou rostlinu, která se pomalu ztenčovala, prodlužovala a nakonec mi téméř bez bolesti vylezla z ramene. Ve chvíli kdy se dotkla země změnila se zpět na šíp bez hrotu, peří a nakonec uschla. Z rány se začly valit proudy krve a do místnosti vběhla ještě jedna sestra, která společně s tou první natáhla ruce k mému rameni. Krev přestala vytékat a vytvořila mi v rameni jakousi stěnu kolem které mi začlo dorůstat maso a chybějící kůže. Cítila jsem že i vevnitř mi dorůstá kost a měla co dělat abych nekřičela bolestí. Na rameni zbylo jen pár modřin na které prý nebodou plýtvat energií, teď sedím v dámském salonku a čekám až přijde otec abych ho pobavila svou právě vymyšlenou historkou o tom jak jsem vběhla do cesty trénujcím lučišnicu, která mě odnesla a odešla domů. Rozloučila jsem se a opustila tenhle svět.

Tohle bylo to nejdelší ráno v mém životě. Stráže mě přenesli domů a já rovnou lehla na postel a chystala se usnout, když mi došla jedna věc. Moje šaty! Pane bože, může být někdo větší debil než já? Ne, to je blbost, určitě nikdo takový neexistuje. Nešlo ani tak o to, že jsem si zapomněla svoje oblečení na hradě, můj problém je, že nemám ponětí, jak se ty hadry co mám na sobě sundavají. Nebyla jsem zvyklá něco takového nosit, vlastně jsem na sobě měla šaty naposledy ve třetí třídě. Po patnácti minutách otáčení se před zrcadlem jsem si všimla, že šaty mají vzadu sotva viditelný zip, ale ať jsem se snažila jak jsem chtěla, na zip jsem nedosáhla. Dokonce jsem se pokoušela do zipu zaháknout ramínko, ale zip byl příliš malý, aby jím háček ramínka prošel. Nakonec jsem potupně svěsila hlavu a vydala se vzbudit bratra. Chystala jsem se zaklepat na dveře Maikova pokoje, když jsem zaslechla tlumený křik a hádku svých bratrů.

Jack: Seš debil? Mohl jsi nás prozradit, víš jakej to mohl být průser? On má pravomoc a jsem si jistej, že to není dobrej člověk, jakmile se mu postavíme do cesty odstraní nás.

Maik: Neříkej a co jsem měl podle tebe asi dělat, to jsem se na ní měl vykašlat. Víš jak jí asi muselo být?

Jack: Ty to asi nechápeš, dal jsi v sázku miliardy životů, na co si kurva myslel!?

Maik: Poslouchá nás

V tu chvíli se otevřely dveře o které jsem se opírala a já předvedla zbrusu nový styl držkopádu, při kterém jsem na konci zaječela bolestí a šokem zároveň. Rychle jsem se postavila a pokusila se o něco jako plynulou řeč,, já... ne... za... dveřma... poslouchat... já totiž...šaty...za nima...křik... dveře se nejdou zapnout, teda rozepnou nešly Maik pomoct?" Všechna vážnost v téhle místnosti zmizela ve chvíli kdy bratři vybuchly smíchy a mě až po pěti sekundách došlo co jsem právě řekla. V klidu jsem vysvětlila co chci a Maik mi rozepnul šaty a rozšněroval korzet, mezi tím co Jack mě zpovídal, co všechno jsem slyšela. Dala jsem ruce nahoru a Maik mi přes hlavu přetáhl povolený korzet. Byl to naprosto osvobozující pocit zase normálně dýchat. Zůstala jsem pouze ve spodním prádle a tak jsem popadla šaty, korzet a chystala se odejít, když mi Jack zavřel dveře přímo před nosem a Maik mi hodil deku přes ramena,, Co blbnete?" Nechápala jsem jejich reakci, protože takhle se nikdy nechovali. Maik mě dovedl k posteli a přikázal mi.
,, Lehni si"
,, Proč?"
,, Prostě to udělej"
,, Ale proč?"
,, Protože jsem to kurva řekl!"
Z Maika čišel vztek, to chápu, vytočila jsem ho svým odporováním, ale to, že Jack se tvářil naprosto stejně jsem pochopit nedokázala, nikdy v životě jsem neviděla Jacka naštvaného a proto mě to začalo lehce zneklidňovat. Lehla jsem si teda na postel a čekala co se bude dít. Jack mi odkryl deku kterou jsem byla zakrytá a mě konečně došlo co se děje. Raily mi dal několikrát pěstí a moje břicho teď asi nevypadalo úplně nejlépe. Okamžitě jsem se zvedla a běžela ke dveřím, upřímně jsem bratrům nechtěla nic vysvětlovat, akorát by si dělaly starosti a jak znám Maika vrátil by jim to v XXL podání. Vzala jsem za kliku, ale dřív než jsem stihla otevřít mě Jack stáhl do obětí a já se rozbrečela.