PÁTÝ ELEMENT

21. Beznadějná (Po)

Najednou se vedle mě objevila postava v bílé uniformě a napřáhla ruce k tornádu. Čekala jsem že se něco stane, minimálně že tornádo zpomalí, ale nic se nestalo, pár vteřin na to se kolem tornáda objevilo dalších pět podobných osob snažíc se tornádo ovládnout. Ne že by se jim to dařilo, ale musím jim přidat body k dobru za to že docílily alespoň minimálního zpomalení. Když už na poli stálo 12 lidí tornádo se začalo zmenšovat, až nakonec zmizelo úplně. Byla jsem naprosto vyděšená, stála jsem opřená o zeď arény-teda o to co z ní zbylo, když moje nohy vypověděly služba a já se svezla k zemi. Všude na zemi se válely trosky zdí a bývalých tribun, pochybuji že kdokoliv kdo by sem nyní zavítal by rozpoznal dřívější arénu. Nejvíc mě vyděsila myšlenka toho, že Lukas je někde tady, tady pod tím vším, vlastně si nemůžu být jistá jestli je ještě vůbec naživu. Ukázala jsem na hromadu trosek a téměř bezslyšně promluvila,, Lukas je někde tam". Šest vojáků zmizelo, čtyři se vydali hledat Lukase, a dva mě podepřeli, abych vůbec dokázala stát. Praktický vzato se mi nic nestalo, ale moje psychika na tom byla mizerně. Bylo jsem naprosto odrovnaná a na nohou mě držela pouhá starost o Lukase a ve chvíli kdy z hromady trosek vytáhli jeho tělo jsem odpadla.
Probrala jsem se na nemocničním pokoji...zase... poslední dobou nějak často omdlívám, přijde mi to chvílema až ubohý, ale nedokážu to ovlivnit. Odkryla jsem peřinu a vstala, teda pokusila se vstát...moje nohy jaksi neposlouchaly a já se volně zhroutila na zem a opět ztratila vědomí.
Probrala jsem se opět na posteli, ale tentokrát už jsem zde nebyla sama. Naproti mě stála jeho výsost, alias můj otec, po jeho pravici a levici stáli stráže a kolem mé postele bylo nahromaděno pět zdravotníků. Jak se ale zdála, nikdo si mé maličkosti nevšímal a tak jsem popadla, nejspíš před chvílí donesené berle a pokusila se nenápadně odplížit. No...s berlema to bylo prakticky nemožné, ve chvíli kdy jsem se dobelhala ke dveřím, už o mě věděla celá místnost. Otočila jsem se a pokusila se o sebejistý úsměv, který by všem řekl že jsem naprosto v pohodě a pomalu se pozpátku blížila ke dveřím. Už jsem stála ve dveřích, když se mi zatmělo před očima, rychle jsem je přivřela a když jsem je opět otevřela, ležela jsem zpět na posteli, ten hajzl mě přemístil, pitomej element vzduchu!
,, Kam si myslíš že jdeš?" Zeptal se můj evidentně nabroušený otec,, Ehh...za Lukasem? Chci vědět jak je na tom...".
Otec kývl na jednoho ze stráží, ani jsem nestihla mrknout a seděla jsem na invalidním vozíku před Lukasovým lůžkem, nynější přemístění bylo mnohem rychlejší než normálně a já na to nebyla psychicky připravená, takže prví věc kterou jsem udělala byla reklamace dnešního oběda do prostoru předemnou. Ve chvíli kdy ke mě přišla zdravotnice a položila mi ruku na čelo se mi jako zázrakem udělalo líp a já tak mohla soustředit pozornost na Lukase, který na tom vypadal dost špatně. Když mě zdravotnice informovala o jeho stavu, dost jsem zvládla, měl zlomených 27 kostí a kvůli bolesti ho udržovali v umělém spánku. Strnula jsem, nebyla jsem schopná pohybu a z očí se mi začli samovolně spouštět slzy.

Poté co jsem se trochu vzpamatovala mě táta vyhodil doma jen s berlema a já doufala že mě již nečeká žádný zápas s podlahou. Akorát jsem došla do svého pokoje, když dole cvakly dveře, což bylo jasné znamení, že mí sourozenci jsou doma. Lehla jsem na postel a během vteřiny usla. Bohužel pro mě mi spánek nebyl přán a já se ani né po dvaceti minutách probudila. Myšlenka toho že jsem se ještě nepostarala o svoje miláčky mi to nedovolila a tak jsem se převlékla do tepláků a volné mikiny a vydala se nakrmit nejdřív rybičky, potom vyčistit klec pro potkany a králíka a nakrmit je, pak jsem nakrmila kočku a vyčistila jí písek, přisypala Lesli trochu granulí, nalila jí vodu a nakonec jsem i přihodila něco málo Anze, což je Majkův papoušek- celým jménem Azmaria. Když jsem měla hotovo vydala jsem se za Ariel a odvedla jí k provizorní stáji kde jsem jí vyčistila kopyta a pořádně jí vyhřebelcovala, což šlo s berlema všechno dost těžko. Když jsem měla hotovo vzala jsem si tašku přes rameno do které jsem hodila knížku týkající se země, nasedla jsem na Ariel a společně s Lesli se vydala na vyjížďku. Ve městě na mě všichni koukali a některé děti mi i mávali, ale já to neřešila a vjela do lesa. Lesy pro nás byly nejlepší co se týče soukromí, Ariel si našla volný palouk a pásla se, Lesli běhala po lese a pronásledovala všechno co se kde pohlo. Klekla jsem si na zem a studovala element země. Tentokrát jen teoreticky na praxi jsem se zrovna moc necítila a tak jsem jen ležela na zemi s knížkou před sebou a četla úroveň pro začátečníky jež zahrnovala mluvení s většími zvířaty a zrychlení růstu živích bytostí a rostlin což souviselo i s léčením drobných zranění. Rozhodla jsem se vyzkoušet komunikaci se zvířaty, vím že jsem nechtěla nic z praxe zkoušet ale komunikace nevyžaduje pohyb a tak jsem se rozhodla ji vyzkoušet. Chtěla jsem to vyzkoušet s Lesli, ale pak jsem si vzpomněla že je lepší začít s většími zvířaty a tak jsem raději zavolala Ariel. Když ke mně přišla jemně jsem jí naznačila rukou a ona si lehla. V knize stálo ať s ní ze začátku navážu fyzický kontakt, udělám to a pro lepší soustředění zavřu oči. V tu chvíli my do hlavy vystřelil ostrý a razantní hlas,, No konečně, to ti to trvalo!", myslela jsem že mi snad praskne hlava, hlas v mojí hlavě byl příliš hlasitý a já cítila jak mi rezonuje v hlavě a hučí jako ozvěna, nedalo se to vydržet a tak mi po chvíli vyhrkly slzy bolestí. Okamžitě jsem si zacpala uši a snažila se tím utlumit hlas v mé hlavě jako by to snad mohlo pomoct. Nechápala jsem proč je její hlas tak hlasitý a už vůbec jsem nechápala způsob navázání konverzace, nic jsem neudělala ani jsem se nestihla o cokoliv pokusit ale Arielin hlas jsem přesto slyšela. Když jsem se uklidnila, všimla jsem si přede mnou sedící Lesli jejíž starostlivý výraz byl jedním slovem naprosto rozkošný. Podívala jsem se do knížky a hledala příčinu. Když jsem dočetla celý návod pochopila jsem to. Ariel mluvila na mně, ne já na ní, kontakt jsem nevytvořila já, ale ona a každé zvíře je zvyklé na jinou hlasitost zvuku, pro mě sice mluvila příliš hlasitě, ale pro ní to muselo být zcela normální. Zkusila jsem to tedy znovu ale tentokrát se nic nestalo. Opakovala jsem to několikrát ale bezvýznamně, zkoušela jsem to skoro hodinu, vypadalo to že mi Ariel každou chvíli usne a tak jsem to nakonec vzdala a volně se zřítila do trávy za mnou, jsem beznadějná.