PÁTÝ ELEMENT

23. V zajetí rebelů (So)

Strážný se okamžitě rozzlobil a jeho rudá uniforma se na některých místech začala pálit, pochopila jsem že se jen tak tak drží před proměnou a že jestli nám chci zachránit krk, měli bychom okamžitě zmizet. Opatrně jsem couvla a rukou chytila chlapce za mnou, chystala jsem se ke zběsilému úprku, ale sotva jsem se otočila cítila jsem ránu bičem jež projel mými zády, okamžitě mě to srazilo na kolena a z očí mi vytryskly slzy. Byla jsem ochromená bolestí, ale i přesto jsem přiskočila k chlapci a stáhla ho k sobě, protože další rána byla určená jemu. Kolem nás byl houf lidí, i kdybych sebrala dostatek síly na útěk, nebylo kam utéct a já pomalu strácela naději. Hlavou mi prolétl obraz vlka, byla to naprostá pitomost, naprosto uhozená myšlenka, ale já se teď byla schopná chytit i toho nejtenčího stébla naděje. Použila jsem vzduch a jeho rychlostí nás oba vzdálila z jejich minimálního dosahu, což bylo jen pár metrů, ale i tak to stačilo. Okamžitě jsem se soustředila na element země a obraz vlka, celý proces opět proběhl velmi rychle a bolestně, ale už to nebylo zlé jako první proměna v sovu. Nastala menší komplikace, sova má dvě křídla ale vlk má čtyři tlapy, to je dost zásadní rozdíl. Chvíli mi trvalo než jsem si v hlavě srovnala pořadí tlap, ale po chvíli jsme vykročila bez jakéhokoliv pádu, jako bych se v téhle podobě už narodila, jediný problém bylo moje oblečení, byla jsem příliš velká na to aby ze mě při proměně spadlo, takže mi teď trochu zavázelo v pohybu, ale nebyl čas nad tím teď přemýšlet, stoupla jsem si před chlapce a pro výstrahu zavrčela. Ne jen na stráže ale i na lidi jenž nečinně přihlížely. Chtěla jsem zoufale vytvořit jakoukoliv šanci utéct a rozehnání lidí mi v tom mohlo výrazně pomoct. Lidé začali vystrašeně ustupovat. Nabrala jsem chlapce na záda, pochopil o co mi jde a rychle se chytil mojí srsti. Díky vzduch jsem skrz houf lidí proběhla téměř okamžitě, ale za lidmi mě čekalo nemilé překvapení v podobě tak deseti lidí v černém oblečení a obklopeno zbraněmi. Většinu obličeje měli zakrytou a jejich končetiny byli pokryté černou barvou, možná tetováním. Někteří měli těměř celé ruce černé, jiným jako by se barva teprve rozrůstala po kůži. Nejvíc mě vyděsilo tetování mořské panny která jako by byla uvězněná pod kůží dotyčné osoby, vypadalo to opravdu reálně a přísahala bych že se mořská panna i chvílemi pohla. Bylo to děsivé. Okamžitě jsem se přikrčila a hrdelně zavrčela. Myslela jsem že se vyděsí a uhnou, Ole oni jen vytasili zbraně. Tohle byl zásadní problém. Otočila jsem se na chlapce a hlavou mu naznačila ať sleze - pochopil. Změnila jsem se zpět na člověka, což bylo dost obtížné, musela jsem udržet svojí falešnou podobu černovlasé dívky i přes nápor bolesti kterou proměna vyžadovala a tak jsem byla mile překvapena když se mi to povedlo. Nebyla jsem teď ve stavu boje schopná, obzvlášť ne proti zbraním, přesto jsem proti nim natáhla ruce které vzplanuli velmi chabým ohněm. Věděla jsem že teď nejsem schopná žádných zázraků, ale naštěstí jsem si vzpomněla na náhrdelník, okamžitě jsem přemístila energii a elementy do sebe. Oheň se výrazně zvětšil, ale žádný zázrak to nebyl. Všechny okolo změna mého elementů překvapila, jak stráže procpávající se davem, tak skupina bojovníků předemnou se zastavila. Všechno jako by utichlo a zpomalilo se, dokonce i oheň v mým rukách sám uhasl. Chytla jsem chlapce do náruče a běžela co jen mohla. Stráže i skupina bojovníků se za mnou okamžitě rozběhla. Doběhla jsem do zapadlé uličky a položila ho na zem, chytila ho za ruku a teprve teď jsem si všimla že i na jeho rukou je podivná černá barva, ale ve výrazně menším množství. Bylo to opravdu zvláštní, ale neměla jsem čas zaobírat se tím, schovaly jsme se za schody vedoucí k domu a čekali dokud nás naši pronásledovatele neminulo, proběhli aniž by se do ulice ve které jsme byli vůbec podívaly. Hned jak zmizeli jsme vyběhli na opačnou stranu kde jsme doběhli do parku v klidné části města. Opřela jsem se o nějbližší lavičku a následně se do ní zhroutila. Na chvíli jsem zavřela oči a slastně vydechla,, konečně klid", když jsem oči otevřela, vyděšeně jsem se rozhlédla, byli jsme obklíčení bojovníky jež jsem myslela že jsme setřásli. Jeden z nich mě a toho kluka chytil za ruku, zamotala se mi hlava a rozostřil zrak, když se mi podařilo zaostřit, už jsem neležela na lavičce v parku ale na zemi. Nestihla jsem nic udělat, ani jsem se pořádně nerozhlédla a dostala jsem silnou ránu do hlavy, okamžitě jsem omdlela.