2.Kočičí Válečníci-Naděje Umírá Poslední (DOKONČENO)

Zrada

Uběhl měsíc od příchodu Tajemné. Javorka i ostatní ji již odpustili a věří ji....

,,...Už musím jít. Slunce už zapadá."mňoukla usměvavá kočička.,,Dobře...Já ještě půjdu do lesa."řekla stará kočka vedle ní. Zrzavá učednice kývla a vydala se do tábora. Když si vzpomněla na něco, co chtěla Tajemné říct. Otočila se a rozběhla se zpátky na místo, kde by měla ještě být.,,Tajemná..já..já..jsem vám...Tajemná?"vyhrkla a rozhlédla se po mýtině.,,Tajemná? Kde jste?"zavolala a čekala zda se tu objeví.,,Tajemná?"vánek k ní dovál její pach. Bez váhání se po pachu vydala. Dlouhými skoky se dostala na druhou stranu mýtiny. Náhle zaváhala, oblíbila si Tajemnou a nechtěla ji přichytit při špatnosti.-I když to neuvidím, tak to bude.-pomyslela si a tím si dodala potřebnou odvahu. Vstoupila do lesa a uháněla, jen co ji dech stačil. Uháněla lesem a přitom sledovala stopy, které byli vidět jen někde. Jinak běžela po pachu. Uši měla podél hlavy. Mezi stromy se pohybovala ladně a tiše. V hlavě ji hrála jedna myšlenka:-Kam mohla jít?-Když uslyšela dva hlasy. Prudce zastavila a našpicovala uši tím směrem. Hlas vycházeli nedaleko od ní a byli nějak moc blízko u hranic s Krvavými. Javorka zapnula všechny smysli. Musí být připravena na možný útok. Tichými kroky se začala přibližovat k hlasům. Plazila se, jak nejvíc mohla a aby se hlavně ani srstí nedotkla země. Hlasy se po chvilce zesílily. Hned rozpoznala Tajemnou. Zamračila se a schovala se do blízkého křoví. Bohužel to křoví mělo trny. Nenápadně prošla křovím směrem, přičemž ji do masa zajížděli trny. Soustředila se, aby neudělala chybu a aby se neprozradila. Brzy se ji naskytl pohled na Tajemnou a tmavě mourovatého kocoura. Byl k ní otočený zády, takže nepoznala o koho se jedná.,,......Dnes v noci, je ti to jasné."šeptl hrubým hlasem.,,Ano, dneska to pískle pískne naposled."řekla tiše Tajemná a pobaveně zapředla.,,Myslíš si, že je čas na vtípky?"sykl a naježila se mu srst.,,Ne, ale dnes jsem chtěla ještě probrat, to co dostanu."mňoukla. Mourovatý kocour se otočil a v tom okamžiku Javorka spatřila jeho rudé oči. Otevřela překvapeně tlamičku. Cítila jak začíná panikařit. O kousek couvla a stále sledovala Tajemnou a Rudého. Už ji vše dávalo smysl.,,Dostaneš čestné místo v mém klanu. Staneš se starším a my tě budeme uctívat. Staneš se pro náš klan svatou. A jednou si o tobě budou učedníci povídat jako o nejpomstichtivější kočce a budou chtít být jako ty."usmál se a zablýsklo se mu v rudém oku.,,Beru."dupla Tajemná a Rudý kývl.,,Správná volba a teď běž...Zabí ji a její tělo mi dones. Rozumíš?"zeptal se naposled.,,Ano...můj pane."ona se poklonila a Rudý zmizel ve tmě lesa. Tajemná se podrbala za uchem a vyrazila taky pryč. Javorka se třepala, co má teď dělat? Nejradši by zůstala v tomto křoví. Trny ji sice dělaly strašlivou bolest, ale byla v bezpečí. Co když o ní Tajemná ví? Co když tam čeká až  vyleze? Začala se třepat a to ji dělalo větší bolest. Srdce ji bilo strachem. Tiše vylezla z křoví a rozhlédla se. Bylo nějaké divné ticho. Javorka si olízla pár ranek, co schytala od keře. Udělala první krok, když se ozval hlas:,,To tě rodiče nenaučili, že poslouchat cizí rozhovory se nesluší?"zasmál se. Couvla směrem ke keři a zběsile se rozhlížela. Když si všimla jednoho tmavě modrého oka, které svítilo ve tmě a nebezpečně se přibližovalo......

Snad se líbí. Pokud mám něco zlepšit, tak napište do komentáře.

Pokud máte radši psi tak je tu moje knížka. ----> 1. Vlčí stmívání-První okamžiky                        Myslím si, že by se vám mohla líbit. Má jen 13. Kapitol, tak můžete zkusit.