Tutoring by love 2

71) - Naděje

,,Nechceš mi říct, co se stalo?“ zeptal se tiše Harry, po tom, co Christian odešel. Seděli jsme v tichosti na mé posteli, Harry mě objímal a přejížděl mi dlaní po vlasech.
,,Nechci,“ zavrtěla jsem hlavou a popotáhla.
,,Julie.“
,,Ne Harry. Nechci ti to říct,“ zopakovala jsem hlasitěji a odtáhla se.
,,Dobře. Promiň,“ řekl a přitáhl si mě zpět do objetí.
,,Promiňte slečno Simonsová,“ ozvalo se nade mnou. S trhnutím jsem se odtáhla od Harryho, ale nedovolovala jsem mu odejít. Zpříma jsem hleděla do obličeje doktora Andersona a dalších mě neznámých tváří.
,,Slečno Simonsová, tohle je doktorka Haleová a doktor Crimson. Jsou z oddělení rehabilitací. Vlastně tady vedou rehabilitace,“ představil je doktor Anderson a doktorka Haleová se na mě usmála a napřáhla ke mě ruku.
,,Slečno Simonsová, ráda vás konečně poznávám. Po nemocnici toho o vás koluje hodně,“ dodala s úsměvem a potřásla mi rukou.
,,Já vás taky,“ řekla jsem jenom a ona se otočila k Harrymu, kterému věnovala letmý úsměv.
,,Takže... Na oddělení jsme podrobně zkoumali vaše zranění a můžu vás ujistit, že vaše ochrnutí je sice závažné, ale rozhodně ne trvalé. Je tady vysoká šance, že budete opět chodit. Sice to bude trvat dlouho, ale stojí to za to, že?“ ujal se slova doktor Crimson a na své vrásčité tváři vytvořil jakýsi úsměv.
,,Jistě,“ přikývl doktor Anderson.
,,Kolik to bude stát?“ zeptala jsem se a přivřela oči.
,,No, celá rehabilitace, která bude trvat minimálně půl roku, by stála něco kolem čtyř tisíc dolarů,“ řekl pomalu doktor Crimson. Šokovaně jsem se nadechla.
,,Tohle rozhodně nemůžu uhradit!“ vyjekla jsem. Harry mě konejšivě objal kolem ramen.
,,Ale nebojte se. Více jak polovinu by měla uhradit pojišťovna. Takže vy budete platit jenom tisíc pět set dolarů.“
Zrychlený den se trochu zklidnil, ale stále nebyl v normálu.
,,Pořád je to hodně. To bych...to..“ koktala jsem.
,,Klid, Julie. Něco ti řeknu,“ začal a objal mě. ,,Sice už na tu školu nechodíme, ale Eleanor jo. A ta zařídila takovou menší sbírku. Od školy máme asi čtyři sta dolarů, víš?“ řekl. Přerývaně jsem se nadechla?
,,Od školy? Vždyť... Ani tam nechodím. Měla jsem chodit na univerzitu v New Hampshiru,“ vzlykla jsem.
,,No, snad pochopíš, že jsem to tvoje přijetí zrušil.“ Přikývla jsem.
,,Takže co? Znamená to, že to budu schopná zaplatit? Je to pořád tisíc dolarů. Kde to asi vezmu?“
,,Tvoji rodiče říkali, že ti šetřili. Tam má prý něco před pět set dolarů. A já ti taky dám.“
,,Ne Harry. To..nemůžu,“ vrtěla jsem hlavou.
,,Julie. Máme spolu dítě. Jsme v podstatě manželé, takže s tímhle se vůbec nezatěžuj,“ namítl a odmávl to rukou. Napjala jsem se.
,,Cože jsme?“
,,Manželé,“ zopakoval a pokrčil rameny. Usmála jsem se.
,,Chtěl by sis mě někdy vzít?“ zeptala jsem se tiše.
,,Samozřejmě.“
,,Ehm.. omlouvám se, že ruším, ale potřebujeme odpověď,“ přerušila naší chvilku doktorka Haleová. Harry se na ní otočil a trochu si povzdychl.
,,Jo. Budeme schopní to zaplatit.“
,,Skvělé! Slibuju, že výsledky budou při nejmenším výborné!“ vyjekla doktorka a tleskla.
,,Kdy začneme s rehabilitací?“ zeptala jsem se.
,,No, asi chvíli bude trvat než se spojíme s pojišťovnou. Taky musíme sepsat papíry a plány rehabilitace. Takže to vidím na příští týden?“ Konec věty doktorka povytáhla do otázky.
Přikývla jsem. Dneska je středa, takže to není taková doba.
,,Výborně. Ještě přijdeme,“ řekl doktor Crimson a spolu s doktorkou a doktorem Andersonem opustili můj pokoj.
,,Zvládneme to, Julie. Slibuju,“ řekl Harry a políbil mě na čelo.

Zbytek týdne uběhl rychle a v podstatě stejně. Každý den mě navštěvoval Harry a pak jsme společně navštívili Sebastiana. Můj syn rostl opravdu rychle a všechny jeho orgány teď byly v pořádku. Dokonce už nebyl v inkubátoru ale mezi normálními novorozenci.
Doktorka Haleová se dokázala spojit s mojí pojišťovnou v rekordním čase. Ta opravdu uhradila těch dva a půl tisíce dolarů. Harry donesl peníze ze školy. Moji rodiče přinesli sedm set a Harry dodal těch zbylých tři sta. Prý mu je dal otec, který mojí nehody opravdu lituje a doufá, že mě bude moct brzo znovu vidět. Nad tím jsem se jenom usmála.
,,Tak, slečno Simonsová. Jste připravená na první rehabilitaci?“ zeptala se mě doktorka Haleová, která spolu se sestřičkou, která přivezla vozík, vešla do mého pokoje, kterého jsem měla víc než dost. Harry mi věnoval rychlý pohled a široký úsměv, než od sestřičky převzal vozík, vzal mě do náruče a posadil mě na něj.
,,Nejspíš jo,“ řekla jsem neurčitě.
,,Uvidíte, že to půjde. Sice ne hned ze začátku, ale nesmíte ztrácet trpělivost,“ usmála se doktorka a stiskla mi ruku.
Přikývla jsem a zhluboka se nadechla, snažíc se tak zahnat nervozitu.

,,Slečno Simonsová, řekněte mi, jestli to cítíte,“ řekla doktorka a začala mi zvedat nohu. Záporně jsem vrtěla hlavou.
,,Nic?“ zeptala se a začala mi jí tlačit proti tělu. Opět jsem vrtěla hlavou. Doktorka si povzdechla. Pak vzala mou pravou nohu a dělala to stejné.
,,Co teď?“ zkusila to znovu. Chtěla jsem zavrtěl hlavou, ale lehké zatahání v mém stehně mě zarazilo.
,,Teď..cítila jsem nějaké zatahání,“ zašeptala jsem. Harry vedle mě se napjal a usmál se.
,,Vážně?“
,,Jo. Cítím tahání ve stehně,“ řekla jsem a rukou si přejela po té oblasti.
,,Tak to je skvělé,“ vypískla doktorka.
Poprvé za celou dobu mého pobytu v nemocnici, jsem pocítila lehký záchvěv naděje. Naděje v lepší zítřky.

ano...vím, že je mega moc krátkej a o ničem, ale chtěla jsem vám ho sem dát dneska, ale nemám nápady -__________- ale i tak doufám, že se vám líbil a zanecháte nějaký votes! :))
Pro ty, kteří čtou BGLBG (dementní zkratka-.-), tak jsem přidala díl! tak šupajděte číst!! :DD