Tutoring by love 2

72) - Augustus

O tři dny později

 

,,Julie, někoho ti vedu,“ ozvalo se za zavřenými dveřmi a hned na to se otevřely a do nich vešla doktorka Haleová a před sebou tlačila vozík. A na něj seděl kluk. Mohlo mu být něco kolem dvaceti. Měl oblečené obyčejné džíny, zelené triko a stydlivě sklopenou hlavu, takže mu tmavě hnědé vlasy padaly do obličeje.
,,Ahoj,“ řekla jsem vesele a doufala, že ten kluk zvedne hlavu, takže mu budu moct vidět do obličeje. Nic. Jenom zvedl ruku, mávnul s ní a stále upíral svůj pohled na své ruce v klíně.
,,Julie, tohle je Augustus,“ představila ho doktorka Haleová. ,,Gusi, tohle je Julie. Ona... Julie, chtěla bych, aby ses seznámila s někým, kdo nemůže chodit,“ řekla narovinu a popostrčila ho ke mě. ,,Augustus ti řekne, jaké to je a třeba ti i s něčím poradí.“ V jejím obličeji zářilo očekávání a nadšení a nejspíš čekala nějaký vděk, ale já se jenom usmála a přikývla. ‘Tohle nebude tak lehký, jak si myslí.‘ 
,,Buď hodný,“ řekla Augustovi šeptem a s povzbudivým úsměvem mým směrem opustila místnost.
,,No... Ráda tě poznávám,“ začala jsem rozpačitě a stále od něj očekávala nějakou reakci.
,,Hmm.“ Toť vše?
,,Jsi v pohodě?“
,,Co myslíš? Nemůžu chodit. Jak si myslíš, že mi je?“ vyprskl a prudce zvedl hlavu. Konečně jsem mu mohla vidět do obličeje. A byl hezký.
Měl modré až šedé oči, které z jeho povadlého obličeje svítily. Lehce jsem se zamračila a trochu se odklonila. Až když se na jeho tváři zformoval křivý úsměv, trochu jsem se uvolnila.
,,Jenom žertuju. Tohle zkouším na všechny,“ uchechtl se a zavrtěl hlavou. ,,Jsem v pohodě a rád tě poznávám,“ řekl a natáhl ke mě pohublou ruku. Váhavě jsem jí uchopila, čímž jsem si od něj vysloužila ušklíbnutí.
,,Mám otázku,“ začal a popojel vozíkem blíž k mojí posteli. ,,Jsi zadaná?“ Tím mi vyrazil dech.
,,J-já... jo. Jsem,“ vykoktala jsem, značně vyvedená z míry.
,,Škoda,“ pokrčil rameny. ,,Takže... co se ti stalo?“ Při těch slovech jeho prsty zabloudily k jeho vlasům a projely jimi.
,,Co?“
,,Tvůj příběh? Proč nemůžeš chodit. A pak ti já řeknu ten můj,“ objasnil a usmál se. Přikývla jsem.
,,Srazilo mě auto.“
,,To je všechno? Žádná srdcervoucí storka?“ uchechtl se. Trochu jsem se zamračila.
,,No, tak trochu jsem byla těhotná,“ dodala jsem váhavě. Jeho pobavení zmizelo.
,,Tak to už je srdcervoucí. Přežilo to?“ Přikývla.
,,Jo. Pak se na něj můžeš jít podívat,“ pokrčila jsem rameny.
,,Co kdybychom se na něj potom jeli podívat oba?“ navrhl. Opět jsem pokrčila rameny. ,,Dobře. Tak chceš slyšet ten můj příběh?“ Přikývla jsem. ,,Dobře. Připrav si kapesníčky,“ dodal a poposedl si na svém vozíku. ,,Stalo se mi to před dvěma lety,“ začal. ,,Je mi osmnáct, takže jsem chodil do prváku na střední. Kolik je vůbec tobě?“
,,Devatenáct.“
,,Jsi starší,“ řekl udiveně.
,,Fakt jo?“ uchechtla jsem se ironicky a povytáhla koutek rtů.
,,No... zpátky k mému příběhu. Chodil jsem do prváku a mým spolužákům přišlo divný, že jsem nikdy neměl holku. Přece jenom... Jsem krasavec,“ dodal a rukou obsáhl celou svou postavu, shrbenou na křesle. Zasmála jsem se.
,,Jim, i mě došlo, že jsem gay. Byl jsem na škole jediný otevřený gay a to se jim nelíbilo. Pořád mi posílali různé zprávy, házeli mi na dům vajíčka... Prostě mě šikanovali. Snažil jsem se to ignorovat a nebo jsem to chtěl řešit přestupem na jinou školu, ale rodiče s tím nesouhlasili. A tak, když jsem se jednou vracel ze školy domů... Jel jsem na kole a ti kluci... Prostě mě chtěli ze srandy postrčit autem... Ale.. Nevím co se stalo. Prostě ten idiot, co řídil, najednou strhl volant a přimáčkli mě ke stromu. Ochrnul jsem,“ dokončil a pokrčil rameny, jako kdyby říkal, že v obchodě neměli chleba.
,,Jak...“ Přerývaně jsem se nadechla.
,,Jak jsem se s tím vyrovnal?“ zeptal se za mě. Přikývla jsem a Augustus zavrtěl hlavou. ,,Nevyrovnal jsem se s tím. Pouze jsem se s tím naučil žít. Ale jednou doufám, že budu moct zase chodit.“
Sklopila jsem pohled. Teď mi moje problémy přišli oproti těm jeho naprosto irelevantní.
,,To mě mrzí,“ špitla jsem.
,,Nemusí. Chvíli trvalo, než jsem se naučil pořádně ovládat vozík, ale teď jsem v tom přeborník. Rodiče mi chtěli koupit ten s tím ovládáním, jak se vůbec nenadřeš.“
,,A proč sis ho nevzal?“
,,Chtěl jsem mít alespoň nad něčím kontrolu. Když nemůžu mít kontrolu nad svýma nohama a chůzí, alespoň tohle chci ovládat sám,“ vysvětlil a pokrčil rameny.
Chvíli v pokoji panovalo ticho. Já jsem se snažila vstřebat jeho slova. Jak může být někdo tak krutý. Jenom protože je to gay? Je to tak strašně nevyspělé a hloupé.
On se mi snažil dát ten čas ne vstřebání, ale po několika minutách ho to přestalo bavit a on hlasitě tleskl, až jsem leknutím nadskočila.
,,Tak.. Pojedeme se podívat na tvoje dítě?“ zeptal se. Usmála jsem se a přikývla. Chtěla jsem se natáhnout pro tlačítko, kterým přivolám sestru a tam by mě tam odvezla. Ale Augustus zavrtěl hlavou a skryl tlačítko svou rukou.
,,Ne. Dojedeš tam hezky sama. Pro případ neúspěchu by ses to měla naučit,“ řekl a tím mi opět sebral vítr z plachet. ,,Teda... Samozřejmě, že nevěřím v to, že nebudeš chodit. Pouze dva z desíti případů, jako máme my, dopadne neúspěchem. Já jsem byl bohužel v těch dvou.“
Bylo mi ho líto. Znova. Tak veselý kluk, mladší než já a už zbytek svého života bude muset trávit na vozíku. Jak nefér ten život byl.
,,Tak šup,“ popohnal mě a přišoupl ke mě můj vozík. Neohrabaně jsem se nasoukala do zeleného župánku, který mi sem přivezla máma, a ještě víc neohrabaně nasedla na vozík, který mi Augustus přidržoval, aby nikam neujel.
,,Předpokládám, že víš, jak se s tím jezdí,“ řekl a poklepal na vozík.

,,Možná,“ pokrčila jsem rameny.
,,Prostě tím postrkuješ vpřed. A ono to pojede.“ Zkusila jsem to, ale musela jsem se hodně namáhat, abych tím kolem pohla.
,,Jsi asi unavená co?“ Přikývla jsem. ,,Byla jsi v kómatu po tý nehodě?“ Opět jsem přikývla. ,,A jak dlouho jsi vzhůru?“
,,Něco kolem dvou týdnů.“
,,Ještě chvíli potrvá než budeš zase v plné síle, ale teď se snaž,“ dodal a pokusil se zatvářit přísně, což ve mě vyvolalo vlnu smíchu.
Zkusila jsem to znovu, tentokrát trochu s větším nasazením a taky větším úspěchem. Šlo to pomalu, ale i tak jsme se dostrkali až k novorozeňatům. Sebastian sice nebyl novorozeně, ale stále musel být pod přísným dohledem.
,,Tak který je tvůj?“ zeptal se, když jsme ‘stáli‘ před sklem.
,,Támhleten,“ ukázala jsem na svého syna.
,,Sebastian Simons Styles,“ přečetl nahlas a uchechtl se. ,,Tvoje příjmení je..?“
,,Simons. Jeho otec je Styles.“ Periferním viděním jsem spatřila, jak se napjal a pak se zamračil.
,,Děje se něco?“
,,N-ne.. Jenom... Jak se jmenuje?“
,,Kdo?“
,,Tvůj přítel.“
,,Harry. Proč?“ Nechápala jsem a začínalo mě to štvát.
,,Harry Styles?“
,,Nepřišlo ti někdy divný, že je mu dvacet a je... nebo byl ve stejným ročníku jako ty?“ zeptal se a jeho otázka mi způsobila husí kůži.
,,Jak víš, že mu je dvacet? Ty ho znáš?“
,,Tak trochu. Chodil na stejnou školu, jako já... Pak přestoupil na tu, na kterou jsi chodila ty,“ dodal a trochu se zamračil.
,,Odkud ho znáš?“
,,On...“ Zhluboka se nadechl. ,,On byl jeden z těch, co byli v tom autě. V tom autě, co mě přimáčklo ke stromu a kvůli kterému jsem teď na vozíku.“

omlouvám se za chyby, ale za chvíli odcházíme a já nestíhám si to po sobě kontrolovat, takže omluvte to :DDDD 
ano..insirovala jsem se v Glee a v The Fault in our stars :DDD jméno Augustus (je to dokonalá knížka...přečtěte si to :DD) a v glee... na straně je 'Augustus' a zároveň Kurt :DDD ----->

LOVE YOU!!!!!!!!