Tutoring by love 2

85) - I don't like your surname

Harry

 

*O tři týdny později*

 

Jak Julie řekla (napsala), tak taky udělala. Opravdu se přestěhovala zpátky ke svým rodičům, přičemž Sebastiana vzala sebou. Ale nezakazovala mi ho vídat. Chodil jsem tam každý den a každý den sledoval Juliiny zavřené dveře. Vždy se zamkla v pokoji, ještě předtím než jsem přišel a nedovolovala mi tam za ní jít.
Proto jsem jí psal dopisy, které jsem jí podstrkával pode dveřmi. Věděl jsem, že si je čte, ale nikdy mi na ně neodpověděla.

,,Jul, lásko. Vím, že jsi říkala, že potřebuješ čas na rozmyšlenou, ale jsou to téměř čtyři týdny. Je to skoro měsíc, co jsi utekla a já tě od té doby neviděl. Potřebuju tě, stejně jako Sebastian potřebuje úplnou rodinu. Nesmíme se rozejít, už jenom kvůli němu.
Vím, že jsem ti ublížil a omlouvám se. Strašně moc se omlouvám a lituju toho, ale potřebuju tě zpátky. Chci tě mít u sebe. Chci mít jistotu, že jsi v pořádku a zdravá.
Miluju tě, Harry“
Odložil jsem propisku na linku kuchyně v domě Simonsových. Juliina matka stála kousek ode mě, v ruce držela Sebastiana a soucitně se na mě dívala. Když si všimla, že se na ní koukám, lehce se usmála, políbila Sebastiana na hlavičku a už mi ho podávala. S povzdechem a s úsměvem, který se mi rozléval po tváři jsem se postavil a opatrně si vzal syna. Ten mi okamžitě položil hlavu na rameno, přičemž rukama sevřel moje tričko.
,,Ahoj prcku. Jak se máš?“ zamumlal jsem a bezděčně se s ním začal houpat. Slyšel jsem, jak si Sebastian povzdechl, jako kdyby mi tím chtěl říct, že všechno teď stojí za prd.
,,Máš pravdu,“ přikývl jsem a pohladil ho po zádech. Dovolte mi poznamenat, že Sebastian za ty tři týdny vyrostl. Teď byl velký jako každé půlroční miminko.
,,Jdu jí to dát,“ řekl jsem směrem k Juliině matce, která nás zaujatě pozorovala a kývl hlavou k papíru na lince.
,,Určitě. Mám...“ Odmlčela se a ukázala na Sebastiana. Zavrtěl jsem hlavou, opatrně si ho přendal do druhé ruky a tou volnou rukou z linky sebral papír. I se Sebastianem jsem se vydal po schodech do druhého patra, kde teď byla zamčená Julie.
,,Julie?“ ozval jsem se, když jsem zaklepal a s očekáváním naslouchal. Třeba tohle je ten den, kdy se umoudří, vyjde ven a konečně mi řekne, jak se rozhodla.
,,Julie, to jsem já. Jsem tu i se Sebastianem a chci ti říct, že nám chybíš. I Sebastianovi. A hlavně mně.“ Připadal jsem si jako blázen, když jsem v podstatě mluvil do dveří.
Nečekal jsem žádnou odpověď. Proto jsem se smutně podíval na kus dřeva, který mě odděloval od mojí snoubenky (doufám, že jí stále je) a s povzdechem se vydal zpátky ke schodům.
A proto mě překvapilo, když se za mnou ozvalo tiché zavrzání otevíraných dveří. Prudce jsem se otočil a při pohledu na Julie se usmál.
,,Julie,“ vydechl jsem a přešel zpátky. Pokusila se o úsměv, ale vyšlo z toho chabé zacukání koutky. Otevřela dveře úplně a mně padl pohled na její tělo. Byla navlečená do nějakého trička, které jí sahalo do poloviny stehen. Ale i tak jsem jasně poznal, že pohubla. Její nohy teď byly v podstatě kůží obalené kosti, stejně jako ruce a tváře se jí propadávaly. Vypadala jako smrtka a já se přemáhal, abych na to nepoznamenal nějakou větu.
,,Ehm... Můžu dovnitř?“ zeptal jsem se váhavě, když jsme tak chvíli stáli bez pohnutí a koukali jeden na druhého.
Nic neřekla, jen ustoupila ze dveří a nechala mě vejít.
,,Julie já –“ začal jsem, jakmile za sebou zavřela dveře a otočila se ke mně.
,,Než začneš Harry,“ přerušila mě a ze skříně vytáhla nějaké tepláky, do kterých se navlékla. ,,Neodpustila jsem si to. Alespoň ne teď. Možná časem se přes to přenesu, ale... Teď to prostě nejde.“ Konec věty ze sebe vydechla a posadila se vedle mě na postel. Sebastian se po ní natahoval a když se na něj usmála a vzala si ho do náruče, jeho ruce se okamžitě přesunuly na její vlasy, které jí neupraveně trčely do všech stran.
,,Chyběla jsi mu,“ poznamenal jsem při pohledu na ně. Sebastian schoval svou hlavičku za clonu blonďatých vlasů a slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl.
,,On mně taky,“ přikývla a sevřela ho pevněji. Pak přesunula svůj pohled na mě a lehce se usmála. ,,I ty jsi mi chyběl,“ dodala tiše.
Usmál jsem se a položil svou ruku na její nohu. Naklonil jsem se a vtiskl jí váhavý a lehký polibek. Neodtáhla se, jak jsem čekal, čímž mi jakoby srdce poskočilo.
,,Pořád se zlobíš?“ zeptal jsem se opatrně. Zavrtěla hlavou a svůj pohled věnovala Sebastianovi.
,,Nikdy jsem se nezlobila. Teda, zprvu jo, protože mi přišlo, jako kdybys mi zatajil něco hodně důležitýho. Něco, o čem bych měla vědět, jako první. Ale pak...“ Odmlčela se naprázdno polkla. ,,Ale pak mi došlo o čem jsi mluvil. To, jak jsi mě chtěl uchránit před tou bolestí. Ta bolest byla vážně silná. Připadalo mi, jako kdyby ze mě někdo vyrval srdce. Tak strašně to bolelo.“ Celou dobu šeptala, jako kdyby se to bála říct a kdybych k ní nebyl nakloněný, zřejmě bych jí ani neslyšel.
,,Uvědomila jsem si, že ačkoliv mě to vážně bolí a v posledních dnech jsem nemyslela na nic jiného, měla bych být ráda, že Sebastian žije a je zdravý, když to mohlo dopadnout stejně.“ Následně přikývla, jako by potvrzovala svoje slova a jednu ruku položila na tu mou, kterou jsem měl stále položenou na jejím stehně.
,,Omlouvám se,“ dodala a se skelným pohledem se na mě otočila. Prudce jsem zavrtěl hlavou a přitáhl si jí i se Sebastianem do objetí.
,,Za nic se neomlouvej. Byla to tvoje přirozená reakce a to já se omlouvám. Vážně jsem ti to měl říct a neměl jsem poslouchat ty doktory. Prostě... to, že jsou doktoři mě přesvědčilo o tom, že mají pravdu. Chápeš?“
Pozorně jsem sledoval její reakce a její pocity, které se jí zračily ve tváři. Váhavě se usmála a její znavené oči začaly dostávat svojí obvyklou jiskru.
,,Tak jo,“ popotáhla a ušklíbla se. ,,Dost omluv.“
,,Dobře,“ zasmál jsem se. ,,Všechno zase dobrý?“ zeptal jsem se opatrně, ale k mé úlevě přikývla a otřela si slzy.
,,Všechno dobrý,“ potvrdila a zabořila si hlavu do mého ramene.