Tutoring by love 2

84) - Letter

Harry

 

,,Ahoj, tady Julie. Zřejmě se nemůžu dostat k telefonu a nebo ho momentálně hledám. Pokud je to něco důležitého, vydržte. Pokud ne, zanechejte zprávu a hned jak budu moct, ozvu se,“ rozlehl se sluchátkem Juliin hlas a mnou projela vlna zklamání, že ne přímo ten její.
,,Julie. Tady Harry, což asi pravděpodobně víš. Podívej, nechal jsem ti asi sto zpráv a chci jenom vědět, že ty a Sebastian jste v pořádku. Vůbec nevím, kam jste šli a já jsem pořád zamknutej v tom stupidním pokoji. Tak mi prosím zavolej.“ Odmlčel jsem se, s úmyslem hovor ukončit, ale pak jsem se zhluboka nadechl a pokračoval. ,,Julie, mrzí mě to, ale alespoň teď víš, proč jsem ti to neřekl. Před tímhle jsem tě chtěl ochránit a vážně se –“ Přerušilo mě pípnutí, ohlašující konec nahrávání mé zprávy a já s povzdechem zavěsil. Telefon jsem položil vedle sebe a opřel se zády o zeď vedle dveří, kde jsem celé dvě a půl hodiny seděl.
Ano, Julie odešla před dvěma a půl hodinami. Volal jsem tátovi, aby mě přišel odemknout, ale nebral mi ho. Na co ho má, když ho nebere?!
Julie mi telefon taky nebrala. Předpokládal jsem, že je nejspíš v letadle na cestě domů. Proč by tady taky zůstávala, že jo?
Pokrčil jsem nohy a přitáhl si je k hrudi. Unaveně jsem si hlavu položil na kolena a zahleděl se do útrob pokoje. Kdykoliv jsem zavřel oči, viděl jsem, co jsme tady s Julie dělali naposledy. Tolik vzpomínek se mísilo dohromady a já nevěděl, jestli se usmívat nebo brečet nad tou bezstarostnou dobou. Dobou, než se všechno zvrtlo. Těhotenství (Juliino, ne moje), ta nehoda a pak to šlo z kopce.
Zavřel jsem oči a zahnal ty vzpomínky do rohu svojí mysli, přičemž jsem se usilovně soustředil na temnotu, která mě brzo pohltila.

**

,,Pane Stylesi. Já... musím vám něco oznámit,“ začala nejistě doktorka Haleová a nervózně si mnula ruce. Bylo na ní vidět, že ačkoliv se mi chystá říct cokoliv, byla to pro ni nepříjemná situace.
,,Stalo se něco Julie? Nebo Sebastianovi?!“ vyhrkl jsem a proklel se za to, že mě napadají jen ty nejhorší věci.
,,Ne, váš syn je pod dohledem doktorů v inkubátoru. Bylo to těžké, ale díky inkubátoru se nám ho podaří udržet ho naživu. Stav vaší přítelkyně je stále nejistý. Už je po operaci a teď je na JIPce, ale nejsme si jisti, že –“
,,Jak si nejste jisti?! Musíte něco udělat! Musíte jí udržet naživu! Nesmí umřít, protože já nedokážu vychovávat dítě bez ní. Potřebuju jí, nesmí umřít!“ křičel jsem a do očí se mi začala tlačit nová várka slané vody.
,,Pane Stylesi, uklidněte se prosím,“ zamumlala a konejšivě mi položila ruce na ramena. Přestal jsem křičet, ale třas, který ovládal mé tělo jsem nedokázal zastavit.
,,Jde o to, že...“ Odmlčela se a zhluboka se nadechla, dodávajíc si tak odvahu k následující větě. ,,Vaše přítelkyně utrpěla vážná zranění. Stejně tak plody, které v sobě nosila,“ řekla nesrozumitelně, že kdybych k ní nebyl nakloněný, těžko bych jí rozuměl.
,,Ale vždyť jste říkala že –“ zarazil jsem se, když jsem si přehrál její slova. ,,Říkala jsem plody?“ zamračil jsem se. Doktorka naprázdno polkla a přikývla.
,,A to je ta věc. Abych byla upřímná, Sebastian by neměl vůbec žít.“ Moje zamračení se ještě víc prohloubilo. Stále jsem nechápal, kam tím míří.
,,Kdyby...“
,,Kdyby byl v děloze sám. Ale nebyl tam sám,“ šeptla. Bylo na ní vidět, jak těžko se jí to říká.
,,Co – jak to myslíte?“
,,Vaše přítelkyně čekala dvojčata, pane Stylesi. Ale přežil jenom Sebastian.“ Mohl jsem vidět slzy, které jí postupně naplnily její hnědé oči a pak se jich pár přelilo přes okraj. Rychlým pohybem ruky je setřela.
,,To ale není možné. Byli jsme na ultrazvuku a doktorka –“
,,Zjistila jsem si to a doktorka, která vaší přítelkyni vyšetřovala, byla nová. Ale na tom nijak nezáleží. Ani já bych to nepoznala, protože plody byly natočeny tak, že byl vidět pouze jeden,“ vysvětlila třesoucím se hlasem.
,,Takže... Měl jsem mít dva syny? Ale.. mám jenom jednoho, chápu to dobře?“ zaskuhral jsem bolestně. Oči mě štípaly, jak jsem se opět snažil zadržet slzy.
,,Je mi to moc líto,“ zamumlala soucitně doktorka a konejšivě mi položila ruku na mou.
Po uvědomění si té pravdy jsem ucítil ostrou bolest. Bolest, která začínala v srdci a rozlévala se do celého těla. Moje dítě umřelo a já už s tím nemůžu nic dělat. Nemůžu vrátit čas a říct Julie, že na zmrzlinu nepůjdeme, přičemž bych se o dva měsíce později mohl radovat ze dvou synů. Místo toho mám jenom jednoho a přítelkyni na kraji života a smrti.
Psychická bolest, kterou jsem zažíval, byla nesnesitelná. Bolelo to víc, než fyzická bolest.
A právě v tuhle chvíli jsem se zapřísáhl, že to Julie neřeknu. Ne, pokud to nebude nutné. A to jenom proto, aby nemusela cítit tu stejnou bolest, kterou cítím teď já.