❤ Lazy Life ❤

9 Kapitola: Moje chyba?

Třeští mi hlava a zaboha se mi nechce vstát z postele, otočila jsem se na druhou stranu a uviděla spícího Jimina. Potichu jsem si oblékla své oblečení a vytratila se z pokoje.

Když jsem otvírala dveře od Jiminova pokoje zrovna tudy procházel Yoongi. Dobře, můj nenápadný odchod z jeho pokoje, tak aby to nikdo nezjistil nedopadl nejlíp. Podívala jsem se do obývacího pokoje, kde už Hoseok a Jin seděli na gauči a koukali na nějaký film. Ostatní ještě spali. Vyběhla jsem schody a zamířila si to do pokoje, kde jsem si nechala zbytek věcí.

Zrovna jsem se chystala otevřít dveře, když v tom mě někdo chytl za ruku.

,,Jimine!" vykřikla jsem.

,,Ty jsi chtěla utéct?" podíval se na mě a chtěl mě políbit, ale já se stočila. Dívala jsem se do země a pak dodala.

,,Nechtěla jsem tě budit, jen jsem si sem šla pro zbytek věcí." Pak už mě pustil, a já cítila jeho pohled na zádech. Rychle jsem si sebrala svých pět švestek, ale Jimin tam pořád stál.

,,Už budu muset jít." Přišla jsem k němu a letmo ho políbila na líčko. Nevím, jestli byl zklamaný, nebo smutný. Nechala jsem ho tam stát a vyběhla z domu.

Celou cestu domů jsem přemýšlela, jak jsem se mohla vyspat s Jiminem. Ano je nádherný, hodný, milý a v poslední době jsem si ho hodně oblíbila, včerejší noc byla taký skvělá, ale pořád jsem myslela i na Yoongiho a na to, že mě viděl, když jsem vycházela z jeho pokoje. ¨

Jeho pohled byl tak chladný, ale to je stejně jedno on má Lin. Sice tu holku neznám, ale už teď ji nemám ráda.

Doma mě čekala máma, ani se mě na nic nevyptávala jen tam tak seděla.

,,Ahoj mami."

,,Ahoj May, doufám, že sis to užila." Kývla jsem na souhlas a vydala se do svého pokoje, kde mě přivítal Cukřík. Chvíli jsem s ním blbla a pak mi začal zvonit telefon.

,,Řekni mi, že to není pravda." Ozvalo se z druhé strany a podle hlasu jsem zjistila, že jde o Jungkooka.

,,Co není pravda?" Nevěděla jsem co myslí.

,,Yoongi mi řekl, že tě viděl ráno vycházet od Jimina." Nevěděla jsem co říct, tak jsem mlčela.
,,May! Odpověz! Navíc Jimin tu sedí jak tělo bez duše."

,,Jo je to pravda." Teď zase utichl on. Asi nečekal, že mu to potvrdím. Chvíli ještě mlčel a pak to típl.

Sakra! Co teď mám jako dělat? A proč ho to tak naštvalo? Nevěděl jsem co dělat Kookie byl můj nejlepší kamarád věděl o všem. Možná byl naštvaný, že básním o Sugovi a potom se vyspím s Jiminem.

Dlouho jsem přemýšlela a rozhodla jsem se, že by bylo nejlepší, kdybych si o tom s Jiminem promluvila. Po velice dlouhém přemlouvání samu sebe jsem mu napsala textovku.

May: Ahoj Jimine, můžeme si prosím promluvit?

Jimin: ahoj,a jako o čem?

May: O včerejšku. Však víš.

Jimin: Fajn, kdy a kde?

May: Za půl hodiny v parku ?

Jimin: Budu tam.

Třicet minut uběhlo jako voda. Čekala jsem v parku a přemýšlela co mu vlastně řeknu. Konečně přišel, ale nebyl veselý jako vždy. Chtěla jsem ho obejmout jako vždy, ale udělal krok zpět.

Ukázala jsem na lavičku a oba jsme se posadili, nadechla jsem se a začala.

,,Jimine," ale než jsem řekla druhé slovo začal mluvit.