Malec - Víkend ve Španělsku

Sladké a slunečné ráno

Když Magnus otevřel to ráno poprvé rozespale oči, jeho ložnice byla zalitá slunce, které ho ihned zahřálo nejen na jeho odhalené kůži, ale i na duši. Přímo se rozplýval nad tou nádherou, když ho ze soustředění vytrhlo Alecovo jemné a spokojené chrupkání. Magnus se na něho vzápětí otočil, a jakmile uviděl Alecovu roztomilou tvář s mírně pootevřenými ústy zabořenou do zlatých peřin, usmál se samou blažeností. Pomyslel si, že snad ani nic roztomilejšího na světě být nemůže, nehledě na to, co všechno už za svůj život viděl a zažil. Nemohl se vynadívat, a tak si lusknutím prstu vyčaroval hrníček s kávou a dál upřeně sledoval spícího Aleca. Po dopití kávy se opět zabořil do polštářů, rukou si podepřel hlavu, a s úsměvem, který ne a ne vyhasnout, pokračoval v pozorování svého neodolatelného přítele.

Konečně se i Alec probral ze svého snění a jemně zamžoural očima. Hned jak spatřil Magnuse, rozespale zamumlal: „Jak dlouho mě už sleduješ jak spím?"

„Asi tak půl hodinky..."

„Magnusi!"

„... a musím dodat, že to byla fantastická podívaná, ostatně stále je."

Alec se začervenal, pohladil Magnusovu tvář a přitáhl si ho k sobě, aby ho mohl políbit. Najednou jako kdyby ho zaplavily nově nabité síly a vyhoupl se nad Magnuse, který lehce překvapeně pronesl: „Vidím, že si se evidentně vyspal dobře."

Alecův úsměv se uličnicky rozzářil.

„Copak tobě to včera večer nestačilo, Alexandře?" zeptal se jen tak Magnus, přestože dobře věděl, že se nikdy sami sebe nemohou dostatečně nabažit.

Alec ani na moment nezaváhal a začal Magnuse přímo divoce líbat.

„Wow, wow, wow," řekl Magnus, když se mu podařilo vymanit z Alecova sevření, „vypadá to, že tu má někdo pořádný hlad!" Alec se malinko uculil a Magnus proto pokračoval: „ Nedáš si třeba vafle s javorovým sirupem a borůvkami, doporučil bych ti k tomu ještě čerstvý pomerančový džus."

„Zní to výtečně! A zmrzlina by k tomu náhodou nebyla?" zeptal se Alec.

Magnus mu věnoval polibek a odpověděl: „Pro tebe všechno, lásko."

Rychle vstal a oblékl si svůj třpytivý kobaltově modrý župan a zamířil do obýváku. Alec ho chvilku zaujatě sledoval, ale ihned, jak mu zmizel z dohledu, vylezl z postele a hodil na sebe svoje černé triko. V momentě, kdy vešel do kuchyně, objevila se na stole snídaně v plné kráse a samozřejmě i váza s rudými růžemi, protože vše, co Magnus dělal, muselo být jako vždy naprosto dokonalé. Alec se k Magnusovi potichu avšak svižně přiblížil a objal ho kolem pasu. Přitom si pozorně prohlížel tu ranní hostinu.

„A ta zmrzlina?" zeptal se lovec stínů, když se zdálo, že je to jediná položka z popisu, co tu chybí.

„Jakou příchuť?"

„Co třeba mango? Nikdy jsem takovou příchuť ještě neměl, ale chtěl bych to vyzkoušet."

„ Jak je libo!" řekl Magnus, svižně zavlnil prsty a už držel kyblík s mangovou zmrzlinou.

Otočil se s radostnou tváří na Aleca a podal mu zmrzlinu, který si olízl rty samou nedočkavostí.

„Hádám, že budeš potřebovat tohle." dodal, když mu ještě podával lžíci.

„Ani ne ..." usmál se Alec, nabral si trochu zmrzliny na prst a ochutnal, „ ... mmmh, je výtečná."

„A mě nedáš ochutnat?" otázal se dotčeně Magnus.

V Alecových očích zaplály nezbedné jiskřičky. Opět smočil prst do zmrzliny, udělal dva kroky, aby byl u Magnuse nejblíže, jak jen mohl a zvedl prst k jeho rtům. Magnus udělal jakousi uznalou grimasu na Alecův způsob podávání, přeci jen se však naklonil, aby ochutnal. V poslední setině Alec s prstem zbrkle uhnul a zmrzlinu rozmázl Magnusovi po tváři.

„Díky, Alexandře, opravdu jsem si pochutnal." pronesl ironicky Magnus a natáhl se pro ubrousek.

Alec ho zastavil: „Na co ubrousek, to by byla škoda."

Na to začal Magnusovi doslova slíbávat sladkou pochoutku něžně z tváře. Magnus tím byl sice potěšen, ale nechtěl přejít Alecův čin jen tak a sám si smočil prsty v kyblíku se zmrzlinou. Když Alec se svou prací skončil, nepatrně se odtáhl. Magnus využil příležitosti a věnoval mu chladivé pohlazení po tváři, což Alec ani náhodou nečekal.

„Vypadá to, že je nyní řada na mě." řekl rošťácky Magnus a oplatil Alecovi jeho laskavé polibky.

Alecovi to nedalo a než bys řekl švec, upatlal Magnusovi celý obličej. Magnus hrál lehce naštvaného, ale neubránil se smíchu, jakmile ho Alec políbil na nos. Lovec stínů rychle popadl svoji kořist, kterou v tomto případě byl kyblík se zmrzlinou a v mžiku zmizel do obývacího pokoje. Čaroděj zareagoval prakticky okamžitě, vykouzlil si nový kyblík a svého přítele bleskově pronásledoval.

„Tak tohle ti tak lehce neprojde, Alexandře, tohle ti musím vrátit i s úroky!" křičel Magnus.

„A ty si myslíš, že máš šanci dostat lovce stínů?" ušklíbl se Alec, v mžiku mu však jeho troufalost Magnus oplatil přímým zmrzlinovým zásahem na krk.

Hezkou chvíli se honili po pokoji a dováděli jako malí kluci. Zrovna když chtěl Magnus seskočit z pohovky, zavrávoral a cestou k zemi přibral Aleca, který mu teď byl vydán plně na pospas. Magnus se pustil do díla, až se na Alecově spanilém obličejíčku už nedalo najít snad ani maličké neulepené místo.

„Dovolil bych si prohlásit, že jsem nikdy neměl větší chuť na zmrzlinu než právě teď." prohodil Magnus.

Nemarnil čas a začal lízat zmrzlinu z Alecova krku. Aleca jeho něžné doteky znovu úplně pohltily a rozhodně se neměl v úmyslu nadále bránit, naopak, umožnil čaroději neomezený přístup. Slastí se kousl do rtů a následně blaženě vzdychl, ba přímo zavrněl.

Jakoby se Magnus chtěl přesvědčit, zda ta pochoutka nebude někde ještě sladší, přesunul se na Alecovo čelo, líce, nos a nakonec i ústa, kde se zdálo, že našel, co hledal.

Někdo zaklepal na dveře. Zamilovanému páru to očividně ale bylo úplně jedno, jestli to vůbec zaregistrovali. Zaklepání se ozvalo znovu a silněji. Magnus si tentokrát zaklepání všiml a svižně vstal. Pomohl taktéž zpět na nohy Alecovi než lusknutím otevřel dveře. Kdopak se asi objevil za dveřmi? Jace!

Udělal pár kroků směrem k nim a zjevně se zarazil: „Páni, co se tu proboha dělo, že jste tak upatlaný?"

Magnus mu chtěl odpovědět, ale Jace ho urychleně přerušil: „Jen řečnická otázka, raději to nechci vědět."

Upřel pohled na Aleca nadechl se a pokračoval: „Alecu, musíme zpátky do Institutu, máme naléhavou misi ... ale nejdřív se běž umýt. Tak příšerně to zas nespěchá, aby tenhle úkol místo mého parabataie plnila zmrzlinová příšera."

Alec hodil omluvný obličej po Magnusovi a zamířil do koupelny. Magnus pro něj měl plné pochopení, byla to prostě jeho práce a povinnost. Mírně otráveně pohlédl na Jace. Hlavou mu probleskl nečekaný nápad a jeho tvář se opět rozzářila.

„Alexandře, počkej na mě, já ti s tím pomůžu!" zavolal za Alecem a běžel ihned za ním.

Jace vypadal velmi zaskočeně a s vykulenýma očima se obrátil s rozhodnutím, že raději počká venku. Nerad by totiž slyšel či zahlédl něco, co si jeho mysl ani nechtěla představit.