Malec - Víkend ve Španělsku

Povinnost

Do Alecova pokoje vrazil Jace. Bylo sice velmi brzy, ale povinnosti na lovce stínů nečekají celý den, naopak jim často narušují osobní harmonogram. Naprosto mrtvolný Alec byl schopný tvrdit, že jeho oprsklý bratr se neuráčil ani zaklepat, jenže pravda byla přesně opačná. Jace na něho bušil, co to šlo, ale Aleca z postele mohlo dostat jen hrubé fyzické násilí anebo pro začátek prudké roztažení závěsů s prvními, ale intenzivními slunečními paprsky.

„Můžeš mi vysvětlit, co jsi včera vyváděl? To jsi tu měl nějaký tajný mejdan dlouho do rána?! Tak už vstávej! Povinnost volá a běž se trochu upravit! Vypadáš jako zombie." rozčiloval se Jace.

„Nech mě spát." zakryl si Alec na protest polštářem obličej.

„Tak to ani omylem! Nehodlám věčně všechnu práci dělat za tebe." namítl Jace a sebral Alecovi nekompromisně již zmiňovaný polštář a hodil po něm jeho černé kalhoty, které se doposud váleli na opěradle židle.

Alec se převalil na břicho, přestože mu bylo jasné, že se jeho dotěrné společnosti nezbaví, ani kdyby se stavěl na hlavu.

„Alecu! Jak tě mám přinutit, abys šel dobrovolně se mnou a nemusel jsem zabíhat do vyhrocených situací?" zkusil to na prázdno Jace.

„Přiveď mi Magnuse." zamumlal Alec do prostěradla, že mu bylo sotva rozumět.

„Obávám se, že to nepůjde. Na to není čas. Ale čím dřív vstaneš, tím víc času ti pak zbude, abys mu mohl zavolat či za ním dokonce zajít."

„Tak dobře." souhlasil s podmínkami Alec a začal se pomalu soukat z postele.

Byl to nadlidský výkon, neboť usnul asi na dvě hodiny a na lov démonů musel být v maximální kondici. Naštěstí alespoň runy vždy jistily i tu nejkrizovější situaci. Pomocí trochy vody a stély se dal v rámci možností do kupy, hodil na sebe svou černou garderobu, vzal svůj luk, s kterým se po té době milerád znovu shledal a vyrazil za Jacem.

Ten už nedočkavě přešlapoval před Institutem. Vysvětlil mu podrobnosti ohledně jejich úkolu a vyrazili jako neohrožená stínová dvojka plnit svou práci. Nešlo o nic náročného, takové každodenní problémy. Něco jako zloděj, který v krámě ukradne láhev alkoholu, ve srovnání pro civily. Takže pomoc nikoho dalšího zkrátka nebyla potřeba a holky mohly dál spokojeně vyspávat doma, tedy do doby, než přišel čas i na jejich misi.

***

Kluci se vrátili v poměrně přijatelnou odpolední hodinu. Alec ještě zapadnul do pracovny, aby vyřídil nějaké zprávy, když v tom jeho oči zabloudili směrem, kde stálo něco, co tu bylo prvně. Netušil, kdo by to sem mohl dát a jak to vlastně našel, když ještě ten den ráno to bylo zahrabané v jeho kufru.

Nebylo to totiž nic jiného, než zarámovaná fotka z víkendu s Magnusem. Právě ta první, kterou on sám vyfotil. Od toho okamžiku ho dělily ani ne tři dny, přesto v něm snímek vyvolal jakousi nostalgii. Vzal ho do ruky a jemně přejel prstem po Magnusově usmívající se tváři. I on se pousmál, ale jeho výraz se ve vteřině změnil překvapením a úlekem, zda je psychicky zdráv. Ta fotka na něho promluvila, přesněji Magnus z ní.

„Ahoj Alexandře."

Alec si nechápavě protřel oči, zamrkal a silně pochyboval, že se mu to jen zdá. Jenže! Bylo to až příliš reálné, zvláště když ten hlas promluvil znovu.

„Jakpak se máš? Měl jsi dnes perný den?"

„A ... a ... a-no, ... ale ... j ... j-ak? Jak ..." koktal rozrušený Alec.

Celou tuhle bizardní situaci se mu Magnus z fotografie jal stručně objasnit: „Alexandře, snad sis nemyslel, že dárek od čaroděje bude pouho pouhý obyčejný fotoaparát?"

I to Aleca přivedlo k příčetnosti nějak napůl, ale zvědavost mu nedala a začal se živoucího zarámovaného obrázku vyptávat: „Takže to znamená, že všechny fotky z naší dovolené jsou ..."

„ ... prakticky živé vzpomínky? Ano!"dokončil za něho dotazovaný.

„Všechny obrázky z alba?"

„Ovšemže! Ale nechtěl bys místo povídání s fotkou zavolat Magnusovi? Jak sám sebe znám a řekl bych, že se znám docela dobře, sedím teď v obýváku na křesle, vedle na stole leží mobil, v ruce držím sklenku s Whisky a čekám, až mi zavoláš, protože jsem jistě celou noc bez tebe nemohl usnout."

Tenhle proslov mladého lovce stínů naprosto odzbrojil, zůstal civět s otevřenou pusou jako by na místě zamrzl. Z jeho zasnění ho probudilo hlasité odkašlání toho malého obrázku Magnuse. Tentokrát na něho promluvil však někdo jiný.

„Na co kruci čekáš?! Tak už volej, netrápí se o nic méně než ty! Tímhle ničíš sám sebe, buď trochu spontánní, na dovolené ti to vcelku šlo." pobídl se vlastně on sám, tedy alespoň tak učinila jeho zmenšená verze na fotce.

Nyní už neváhal, vnitřní i vnější hlas na něho křičeli to samé. To, že mu Magnus chybí a nedokáže bez něho vydržet už ani chviličku.

Vytáhl z kapsy telefon a vytočil číslo čaroděje, jeho přítele, lásky jeho života.