Malec - Víkend ve Španělsku

Překvapení a nevyhnutelné loučení

Přistání bylo opravdu hladké, portál je zanesl přímo do Magnusova bytu. Zde bylo všechno perfektně upravené stejně jako vždy, přesto si Magnus celý obývák pozorně přelétl pohledem tak nějak ze zvyku. Jediné, co mohlo pokazit celkový dojem, byla hromada jejich kufrů, která vypadala jako umělecký zmenšený model Mount Everestu. Ty své kouzlem odklidil do komory a Alecovi opřel úhledně o pohovku. Alec se ihned staral: „Nemám ti s něčím pomoct, lásko? Ještě se mi nechce zpátky do Institutu."

„Tam tě taky, jen tak nepustím." odvětil Magnus a ladným pohybem ruku prostřel stůl.

Jídla jako na nějakou hostinu, svíčky a ani hudba nesměla chybět. Dokonalost sama. Jako by byli stále sami daleko od veškerého shonu. Magnus se usmál a přitočil se k Alecovi.

„Snad sis nemyslel, že tě nechám odejít bez večeře. Sice mám Isabellu rád, ale kdo ví, čím by tě sama s jejím kuchařským uměním přiotrávila."

Alec se pousmál a šel zaujmout místo ke stolu. Měl hlad jako vlk. S jeho miláčkem nikdy nebyl čas nebo dostatek soustředění na jídlo. Magnus mu během mrknutím oka přičaroval do ruky barevný koktejl s ovocem i s paraplíčkem na ozdobu a sám zvedl ten svůj na přípitek ze stolu.

„Chtěl bych ti poděkovat, za tento překrásný víkend, Alexandře. Všechno ti to muselo dát hrozně práce a zařizování, čehož si nesmírně vážím. Dlouhá léta pro mě nikdo nic takového neudělal. Na tebe lásko! Nejúžasnějšího kluka, s jakým jsem kdy chodil."

Alec se červenal snad i na zadku a jen těžko zadržoval slzy. Rychle překonal vzdálenost, která ho dělila od toho perfektního čaroděje. Celý dojatý ho objal tak láskyplně, jak jen mohl a zůstal na něj pověšený pěkných pár minut. Tisknul se k němu těsněji a těsněji, že cítil každý jeho pohyb svalu. A ten nejmocnější cit se ukrýval v jeho úsměvu. Cítil jeho svěží dech, jak ho šimrá na šíji a v mžiku tam ucítil i jeho rty.

„Děkuju Magnusi, já bych bez tebe nemohl žít. A je mi jedno, že ti to opakuji každým dnem stokrát. Miluju tě. A to se nikdy nezmění."

„To já tebe taky, Alexandře. Vždycky budu."

Poté, co se zmátožili ze svých pocitů, zasedli k jídlu. Magie z Magnuse dělala jednoho z nejlepších kuchařů světa, tak nebylo divu, že si Alec spokojeně pomlaskával. Speciálně pro něho vykouzlil Magnus to, co měl nejradši. Zamilovaně klábosili o všem možném i nemožném. Například se dohadovali, kolik zemí by spolu měli do budoucna navštívit, které budou nejlepší a kterým se vyhnout obloukem. Talíře už zely prázdnotou, ale ani jednomu se nechtělo tuhle chvilku ukončit. Bohužel se ale jejich čas neúprosně chýlil. Jejich dlaně, které si doposud navzájem svírali, museli rozpojit. Alec si otřel ústa ubrouskem a zahleděl se Magnusovi do očí. Ten přesně věděl, co to znamená. Musel ho dopravit domů, ať se mu do toho chtělo sebeméně. Nic netrvá věčně a právě to ho nejvíce bolelo. Nabídl by mu alespoň ještě jednu skleničku, ale v Institutu by asi nebyli nejšťastnější, kdyby ho vrátil v poněkud podnapilém stavu, protože už něco málo vypili a Alec na to nebyl prozatím moc zvyklý.

Vyměnili si ještě pár něžných doteků a políbení, pak Magnus otevřel portál, Alec popadl své dva těžké kufry, nacpané ještě více než před odjezdem. Společně vstoupili do portálu a ve vteřině opustili tu oázu klidu, která je na krátko ukrývala před tíhou reality.

Institut stál na svém místě přesně jako předtím. Všude ticho, jen houkání sovy rušilo noční klid. Tíha loučení na ně dopadla plnou vahou, sice se za pár hodin, v horším případě dní, znovu uvidí, ale i tak to nebylo o nic snazší. Oba měli na krajíčku, věnovali si několik polibků na rozloučenou, které ne a ne ustat a potom už Alec zmizel za těžkými dveřmi jeho domova, Institutu.