Malec - Víkend ve Španělsku

Zabydlení

„Dobrý den pane Lightwoode, srdečně vás tu vítáme a je nám ctí, že jste si vybrali náš hotel, potřebovala bych od vás a vašeho přítele vyplnit jen pár informací." řekla s úsměvem drobounká černovlasá recepční, na kterou Magnus div nezačal žárlit, když si velmi zaujatě prohlížela Aleca.

Alec jí však její pozornost neopětoval, rychle vyplnil potřebný formulář, předal ho Magnusovi a láskyplně se celou tu dobu díval na jeho rty. Toho si Magnus po vyplnění všech údajů nemohl nevšimnout a zeptal se: „Mám snad něco na puse?"

Alec se místo odpovědi přitiskl na jeho sladká ústa a zašeptal: „Jen špetku tvé úžasnosti."

Magnus byl polichocen. Opřeni čelo o čelo, hleděli si do očí a šťastně se na sebe usmívali. Recepční by očividně nejraději byla v Magnusově kůži, ale i přesto jim to štěstí přála, proto jen lehce špitla: „Tady máte klíče, je to pokoj 207 ve druhém patře, výtah je v téhle chodbě vlevo. Zavazadla vám dovezou během dvou minut, přeji příjemný pobyt."

„Děkuji." řekl Alec, aniž by odvrátil pohled od Magnuse, což se nestalo ani cestou k výtahu.

Bylo až neuvěřitelné, že nikde nezakopli, když ze sebe nespustili oči, což si museli říkat i ostatní hosté v hotelu, kteří typovali, že ti dva sem přijeli nejspíš strávit líbánky. Těm dvěma bylo ale naprosto jedno, co si myslí jiní, nastoupili do luxusního výtahu, který je v mžiku vyvezl do druhého patra, a během chvilky už stály před dveřmi s číslem 207. Alec už se natahoval na kliku, když mu Magnus z ničeho nic podrazil nohy s jediným záměrem - vzít si ho do náručí. Magnusův úsměv se rozzářil jako ranní slunce a Alec se červenal jako zralé jablíčko. Magnus ladně otevřel dveře a obezřetně, aby se Alec neuhodil, vstoupil dovnitř.

Ocitly se v krémově bíle vymalovaném pokoji s nábytkem z velmi světlého dřeva a spoustou světla, které přiházelo z balkonových dveří, které nabízely výhled na moře lemovaný listy vysokých palem. Pokoji dominovala postel s bílými nebesy. Stejné barvy byla i peřina, na které se vyjímali červené okvětní lístky růží, které pro změnu ladily s polštářky. Po stranách postele stály noční stolky, na nich lampičky s červenými stínítky. Asi tři metry před postelí, stál na pravé straně balkonových dveří skleněný stolek s kyticí taktéž červených růží ve váze a stejně červenými křesílky. Po levé straně postele byla za bělostnou záclonkou s mušlemi schovaná prostorná skříň, vedle dveře do koupelny a svěží zelená palmička. Třešničkou na dortu byla stropní kruhová malba tyrkysových delfínů.

„Alexandře, to je nádhera, vybral si to nejkrásnější místo, jaké si jen mohl." řekl Magnus poté, co se několik vteřin rozhlížel kolem sebe.

„To jsem moc rád, ale už mě můžeš pustit. Určitě tě musí bolet ruce."

„Ani ne, jsi lehký jako peříčko. Ale jestli se bojíš výšek, nemohu tě už dál mučit." odvětil Magnus a opatrně ho požil na postel.

„Tak to ne." vyhrkl Alec, chytil Magnuse za tílko a přitáhl si ho k sobě co nejblíže, „ Nemysli si, že ti dovolím, se ode mě byť jen na pár centimetrů vzdálit."

Magnus se šťastně uculil, shodil botasky a sedl si obkročmo na Aleca: „Jak si budeš jenom přát."

Jejich rty se znovu našly a ohňostroj vášně znovu propukl. Alecovi ruce se usídlily na Magnusových bocích a ty Magnusovy nenápadně cestovaly přes Alecovu hruď, pak břicho až se dostaly ke koženému pásku, který začaly rozepínat. Pásek odletěl kdovíkam a knoflíčky na Alecových kraťásek už byly také rozepnuté. Alec nechtěl zůstat pozadu a vyhrnoval Magnusovo tílko, které v mžiku leželo na podlaze.

Ozvalo se zaklepání a hlas zvolal: „ Vaše zavazadla."

Jups! Co teď? Magnus nahoře bez, Alec jen v boxerkách, výborné načasování pro návštěvy. Copak ani tady nebudou mít klid od narušitelů jejich intimních chvil? Magnus luskl prsty a pohozené oblečení měli zase na sobě. Posadil se a Alec si položil bradu na jeho rameno.

„Vstupte!" řekl Magnus.

Poslíček vešel a začal jim vykládat kufry z vozíku. Pár ho jen tiše sledoval. Poté, co dokončil svou práci, se zeptal: „ Máte ještě nějaké přání?"

„Ne, děkujeme." usmál se na něho Magnus, který ho svýma očima nedočkavě vyháněl.

Poslíček jen kývl hlavou na rozloučenou a odešel. Jakmile se dveře s cvaknutím zavřely, Magnus povalil Aleca zpět do peřin a přimáčkl mu ruce vedle hlavy: „Ty se mi tak snadno vzdáváš, Alexandře. Ehm ... kde jsme to skončily? Aha, už vím." dodal, když se jeho ruka opět dotkla pásku.