Magnus Bane a Alec Lightwood - čaroděj a lovec stínů. Spolu tvoří fascinující pár, který dokáže čelit neuvěřitelným nebezpečím a zachránit svět od největších katastrof. Ale i oni potřebují nějaký čas jen pro sebe, třeba romantický víkend na Baleárác...
Telefon sotva dvakrát zazvonil, než se ze sluchátka ozvalo: „Alexandře! Zlatíčko! To jsem rád, že voláš! Jak se máš?"
„Sice bych rád řekl, že dobře, ale hrozně mi chybíš."
„Ty mě taky. Nechtěl bys dnes večer přijít?"
„Moc rád, jen vyřídím ještě ty nejnutnější zprávy pro Spolek a za chvilku jsem u tebe."
„Ne, ne, ne!" vychrlil na něho Magnus a položil mu to.
Alec se z jeho reakce nemohl vzpamatovat. Co řekl špatně? Dotknul se ho nějak? Na tunu otázek a na jejich zodpovězení už vůbec ale nedostal čas, neboť hned před ním se vytvořil portál, z kterého v tom okamžení vypadl Magnus. Jakmile svého zaneprázdněného lovce stínů uviděl sedět za stolem, rozevřel náruč a šel mu vstříc. Alec ani nezaváhal, zvedl se, přeskočil stůl, prudce svého milovaného Magnuse objal a pevně sevřel radostí. Magnus, kterému Alec tímto gestem téměř doslova vyrazil dech, ho pohladil po vlasech a řekl: „Chtěl jsem říct, že tě nenechám se s tím dělat celý zbytek odpoledne a pak se ještě vláčet přes město. Spolu to zvládneme rychleji a zbude nám víc času na příjemnější činnosti."
Kdyby byl Magnus o něco vyšší vzal by ho jistě kolem ramen, ale takhle mu ruku obtočil kolem pasu a šel se s ním usadit k nedodělané práci. Alec Magnusovi předčítal, co do své zprávy napsal a samozřejmě, že by to nebyl Magnus, kdyby k tomu neměl miliony poznámek o snobství lovců stínů. Ale znal Spolek a věděl, že ti budou nadšení z každé Alecovi škrobené věty, tak raději ochotně listy zařazoval do daných přehrádek a více nezdržoval. Netrvalo to dlouho a všechny nudné povinnosti měli za sebou. Alec ještě nařídil Magnusovi, ať na něj počká, protože nehodlal čelit nekonečnému vyzvánění telefonu nebo něčemu horšímu, když by Jace netušil, kde vězí. Takhle se situace vyřešila snadno, neboť Jace dobře věděl, že Alecovi to vzhledem k jeho rannímu výstupu jedině prospěje.
Když se Alec vrátil z rodinné obchůzky, vstoupili spolu do portálu, který je přenesl do Magnusovi překrásné oázy klidu a míru. Alec se nemohl vynadívat. Potemnělý obývací pokoj, který osvětlovali jen světýlka malých žároviček či plamínky svíček, všude kolem spousta květin, tlumená romantická hudba a místností poletovalo několik maličkých motýlků.
„Smím prosit?" dotázal se Magnus.
Alec jen nesměle kývnul na souhlas, na slovní odpověď se z toho překvapení zkrátka nezmohl, byl příliš omámený tou nádherou. Magnus se k němu něžně přimknul a pomaličku se s ním začal pohupovat do rytmu milostné melodie. Alec se k němu po chvilce přivinul o trochu více a šťastně mu zavrněl do vlasů. Na to Magnus začal zasypávat jeho krk polibky, do té doby, než mu v dalším rozletu, zabránil lem trička. Alec pochopil a nežádoucího kusu oblečení se ihned zbavil. Nedalo mu to, a zabloudil na holá Magnusova záda, která košile už také příliš dlouho nezakrývala. Dál tančit, už se jim nechtělo, nehledě na to, že jejich vzájemné tulení už tanec moc nepřipomínalo. Alecovi se naskytla vynikající příležitost, kdy svého přítele pomaličku našteloval k pohovce a mohl ho na ní bez okolků povalit, což vzápětí udělal.
Láskyplně se líbali a čas jim byl ukradený, přestože všechny každodenní strasti byly jen za zavřenými dveřmi. Nevrhali se po sobě nijak dravě, naopak jeden s druhým zacházel s nejvyšší opatrností, jako kdyby byl křehkou soškou z porcelánu. Magnus se na Aleca zavěsil, aby ho snad ani na malý okamžik nemohl ztratit. Obmotal mu ruce kolem krku a nohy kolem pasu. Alec si ho tak pohodlně usadil na klíně. Následovala chvíle, kdy si přestali vyměňovat polibky a zahleděli si vzájemně hluboko do očí. Byl v nich znát strach, očekávání, ale nejvíce hořely láskou. Nikdo z nich nedokázal hádat, co přinese čas, ale v tuhle chvíli byli spolu a na ničem jiném nezáleželo.
Magnus se zavrtal do Alecova náručí, což pro něho bylo místo, kde se cítil v bezpečí a svou dominanci pro tentokrát ponechal stranou. Alec se spokojeně usmál. Ochranitelsky ho sevřel, pohladil po zádech a věnoval mu polibek na tvář. Magnus měl převelice zvláštní pocit, jako kdyby nad ním drželo ochranou moc nebe nebo spíše jeden pohledný anděl.
Alec následně zašeptal: „Moc se mi stýskalo, nemohl jsem bez tebe spát a dneska už tu s tebou zůstanu stůj co stůj. Miluju tě, Magnusi."
„Taky tě miluju, Alexandře. Odejít bych ti stejně nedovolil, protože ani já bez tebe už spát nedovedu."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
-KONEC-
Ale mám pro Vás ještě bonus! Nějak se mi po tom romanticko-komickém příběhu-nepříběhu zastesklo a vznikly dodatečné dvě stránky textu, ale potom už to bude opravdu všechno. Doufám, že si třeba oblíbíte i mé nové příběhy, které se chystám vydat. Malec téma je v pořadí, ale zatím jsem se k němu nedostala, buď málo času nebo inspirace. Takže snad to není sbohem, ale nashledanou nebo spíše ahoj příště. Mám Vás ráda a děkuji za Vaši podporu. Dodáváte mi cennou pozitivní energii do života! Díky!
