Empyrean

0.21

Chrstla jsem na svůj obličej poslední plné dlaně studené vody a následně ručníkem vysušila všechny přebytečné kapky. Sbíhajíc schody jsem zjistila, že moje nevlastní matka opět není doma. Za dveřmi jsem našla obvyklou láhev mléka od mlékaře, ale vedle leželo něco zvláštního... něco, co tam někdo musel položit omylem.

Byla to obrovská kytice hezky zabalených rudých květin, položena přesně v takovém úhlu, abych si, když otevřu dveře, jako první všimla právě jí. Ale byly vůbec pro mě?

Klekla jsem si, abych lépe viděla na ten malý papírek, který k nim byl připevněn. Říkal:

'Je to dlouhá cesta, než dosáhneš dospělosti.
Všechno nejlepší, mladá dámo.
~Park Jimin'

Skoro jsem vnitřně vypískla štěstím. Dneska jsou moje narozeniny? A Jimin mi něco poslal?

Se širokým úsměvem jsem popadla kytici i mléko a znovu směřujíc do do domu jsem za sebou zakopla dveře.

Posadila jsem se s květinami na klíně, zírajíc na kalendář visící na stěně. Opravdu. Dnes byly moje narozeniny; ale jak nevýznamné.

Yoona
Děkuju moc, Jimine! <3

Naposledy jsem se usmála nad tím, kolik zapomenutých a neoslavených narozenin už jsem zažila. To už musí být opravdu vážné, když si já svoje narozeniny nepamatuji, ale úplně cizí člověk ano.

Ani jsem radši nepřemýšlela nad tím, jak to zjistil. S povzdechem jsem pokračovala ve svých denních povinostech.

♡♡♡

To město byla špína za mými nehty a šedý opar jako můj plášť. Znala jsem ty křivé uličky lépe než unavující fakty, co jsme se učili ve škole. Míjejíc řeznictví, zastavila jsem se, abych koupila nějakou zeleninu na večeři. Měla jsem s sebou malý papírek popsaný vším možným, co bych měla nakoupit, který mi dala moje nevlastní matka. Kdo jiný.

Stihla jsem si ho pročíst dvakrát, než mi byla podána taška zeleniny a já mohla vyrazit k mému dalšímu cíli. Ale-

,,Oh, Yoono?" neznámý hlas mi narážel do uší.

Otočila jsem se a uviděla stařenku, sedíc za malým pultíkem, něco jako obchod. Zvedla ochablou paži a naznačila, abych šla k ní.

A tak jsem i udělala. ,,Ano?" ozvala jsem se.

,,Hodně štěstí, drahá. Ať ti Bůh žehná." popřála mi a na chvilku mi položila svou ruku na vrch hlavy.

Vtiskla mi do dlaně malý, ručně vyráběný náramek, malé skleněné znaky se leskly v odpoledním světle.

,,Děkuji vám, ale to-to nemůžu přijmout..." Zavrtěla jsem hlavou a zmateně k ní vzhlédla.

,,Ne ne ne!" Zatřásla hlavou, úsměv podtrhával její bělostné vlasy. ,,Nějaký mladý muž chtěl, abych ti to dala. Nech si to." řekla.

S nejistým pocitem jsem náramek strčila do tašky, rázujíc si to k dalšímu obchodu.

Když nastal večer a světlo už nebylo schopno jít po šedé cestě přede mnou, rozsvítily se lampy. Zírajíc na svůj stín při rychlé chůzi jsem do někoho vrazila.

,,Omlouv-"

,,To je v pořádku!" zasmál se radostný hlas. Musela jsem své oči odlepit od země, abych potkala ty její hnědé, plné ryzí nevinnosti.

Ani ne desetiletá holčička stála přímo přede mnou, drobné ručky za zády, pohled intenzivní a pronikavý. ,,Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se.

,,Proč bych ti to měla říkat?" našpulila rtíky, načež se jí na tváři utvořil posměšný úšklebek.

,,Máš pravdu, to opravdu nemusíš..." zakřenila jsem se na ni. Opravdu jsem si v té chvíli připadala jako děcko.

,,Neznám tě, ale..." udělala pauzu, aby své ruce natáhla ke mě a podala mi nějakou malou věc. Už teď jsem měla divný nepříjemný pocit.

,,...ale dneska máš narozeniny, takže všechno nejlepší!" zahihňala se, než mi do vrazila malou čokoládu zabalenou v barevném obalu a utekla.

,,Kdo-" začala jsem, ale byla jsem přerušena jejím pronikavým křikem přes hlučnou ulici až na druhý chodník, ,,Oppa!"