Empyrean

0.27

Dalších pár dní uběhlo jako voda. V podstatě jsem se neustále ptala Jimina, co je vlastně zač. Teď už bylo jasné, že není člověk, ale když ne, tak co tedy je? Byla jsem víc jak zvědavá, ale ať už byly mé otázky jakkoliv ostré, odpovědi zůstávaly stále stejně neurčité a tajemné.

A nejhorší na tom bylo, že bych správně vůbec neměla být v kontaktu s někým, kdo není lidská bytost, ale já ho milovala celým svým srdcem, jako jsem ještě nikdy nikoho nemilovala.

Yoona: Jimine

Yoona: Jimineeeee

Yoona: JIMINIEE

Jimin: Ano?

Yoona: Senpai si mě konečně všiml!

Jimin: Vždycky si tě všímal

Yoona: Jak ještě ze mě nemůžeš být otrávený?

Jimin: Už to bývalo horší. Tohle nic není.

Yoona: Co tím myslíš??

Jimin: :)

Yoona: AAHHH

A už to tu bylo znovu. ":)" byla jeho odpověď na všechno, co jsem se ho zeptala a co by mi alespoň trochu pomohlo se v něm vyznat. Už mě nebavilo se pořád jen vyptávat. Přeci jenom už jsou to měsíce!

Yoona: UŽ TOHO MÁM DOST

Jimin: K tomu máš ještě hodně daleko

Yoona: Já už takhle dál nemůžu, Jimine! Chci o tobě vědět víc. Něco. Cokoliv.

Jimin: Dozvíš se to. Až přijde ten pravý čas.

Yoona: Jo, jasně!

Yoona: čau

Jimin: ahoj

Zaskřípala jsem zuby, odhazujíc telefon, než jsem ho znovu zvedla.

Yoona: NEMŮŽEŠ PŘECE TAKHLE ODEJÍT!!

Jimin: Co jiného bych měl udělat?

Yoona: Obejmout mě?

Yoona: Prosíííím

Jimin: umm...

Naděje ve mě začala pomalu klíčit, zatímco jsem si jemně kousala ret. Přijde? Tentokrát už určitě nechám oči otevřené. Nemůžu už takhle dál existovat, bez toho abych vůbec věděla, jak vypadá.

Jimin: dobře, zavři oči.

Yoona: hmm ne

Yoona: pořád po mě chceš, abych zavřela oči -_- Dneska. Je. Nezavřu.

Jimin: tak na objetí zapomeň

Yoona: notak Jimine.

Yoona: Přijď a obejmi mě, když budu mít otevřené oči, jestli jsi muž!

Možná už jsem překračovala hranice? To, co jsem řekla, se zdálo drzé i mým vlastním uším, ale já musela trochu riskovat, aby se konečně ukázal. Zranit mužské ego je ten nejlepší způsob, jak ho k něčemu donutit.

Usmála jsem se a postavila se doprostřed obchodu s oblečením plným bavlněných a hedvábných látek, co visely všude kolem mě. Naoranžovělé prostředí, zlatavé odpolední slunce, kamené stěny, světloulince růžová podlaha a několik lidí procházejících se kolem, prohlížejících si oblečení podle svého výběru.

Chvíli jsem se kolem sebe rozhlížela, než můj pohled spočinul na malé holčicce v napůl zatažené kabince, jak natahuje krk a někoho hledá. Její očka se rozsvítila, hned jak mě spatřila a rukou mi naznačila, abych k ní přišla.

Udělala jsem těch pár kroků s úsměvem, co se mi mezitím utvořil na rtech; byla rozkošná.

Pokrčila jsem kolena, aby naše obličeje byly ve stejné úrovni. ,,Ano?"

,,Můžeš mi prosím zapnout šatičky? Nemůžu najít maminku."

S drobně našpulenými rtíky a očekáváním v očích, jak ke mě vzhlížela, jsem ji nemohla odmítnout.

Odvedla jsem ji zpět do malé kabinky, kde si lidé zkoušeli nové oblečení a úplně jsem zapomněla na Jimina a jeho objetí, tedy alespoň do té doby, než jsem jí šaty opatrně zapnula. Holčička okamžitě odhrnula závěs a utíkala někam do prostor obchodu, nejspíš aby se ukázala mamince, když jsem byla náhle uvězněna v pevném objetí někým o hodně silnějším a vyšším než já.

Vyšlo ze mě tiché vyjeknutí a poté i šepot, ,,Jimine?"

,,Ano." odpověděl s úsměvem, určitě se usmíval. Položil si bradu na mé rameno a přitisknul svou tvář na tu moji, čímž mi znemožnil jakkoliv otočit hlavou.

Jeho ruce, jediné, co jsem ze své pozice pořádně viděla, mě tiskly k jeho pevné hrudi. Nádherná, dokonale tvarovaná předloktí, malý náramek kolem jednoho z nich a mohutné prsteny zdobící prsty na jeho pravé ruce. Jeho vlasy byly černé a to bylo tak všechno, co jsem mohla říct, vzhledem k mému ubohému perifernímu vidění.

Z toho doteku jsem úplně roztála, ,,Nemůžu tě obejmout nazpět." poztěžovala jsem si. Mráz mi běhal po zádech, cítila jsem impulzy v nejrůznějších částech mého těla, jen z toho pouhého kontaktu.

,,To ani nemusíš."

,,Proč mě nenecháš se ne tebe podívat?"

,,Ještě ne." zamumlal.

,,Jimine, prosím! Nemůžu uvěřit, že miluju někoho, koho jsem nikdy neviděla, vždyť-" A jeho ruce už mě nedržely. Ve střípku vteřiny se vytratil. Páni!

Proč? Udělal to snad proto, že- počkat... Já jsem mu právě řekla, že ho miluju? Proboha, to snad ne. Zatínajíc zuby jsem si povzdechla. Jednou jsem mu to sice musela říct, ale tohle bylo poněkud rychlé na to, abych to můj mozek stihl zpracovat.

Vyběhla jsem z obchodu, oči hledající černovlasého muže, a pozorně jsem si prohlížela ruce každého, který kolem mě prošel, protože to bylo momentálně jediné poznávací znamení.

Rychlé pohledy, doleva, doprava a samozřejmě před sebe, jak jsem se prodírala zalidněnými ulicemi, přičemž jsem dávala pozor, abych do nikoho nenarazila, ale stejně se má tvář střetla s širokou hrudí, zahalenou do černého pláště.

Vzhlédla jsem a spatřila tak starého kněze, který mi byl nepříjemně povědomý. Moje tělo ztuhlo, když jsem ustoupila o krok zpět, abych mohla projít, ale on mě zastavil se slovy: ,,Jsem tu snad moc pozdě?" Jeho oči se zarývaly do těch mých způsobem, který jsem ani nedokázala popsat, natáhl ke mě ruku, ale než stačil udělat cokoliv dalšího, odešla jsem.