Empyrean

0.26

Yoona: Co se stalo?

Jimin: Nic zásadního, jen si teď nějakou chvíli od nikoho nic neber.

Yoona: Děsíš mě, Jiminie

Jimin: neboj. Jsem s tebou

Yoona: Jasně -_-

Yoona: Nebála bych se, kdybys byl Hobi

Yoona: Je prostě... <3

Jimin: OK.

Yoona: Nebuď naštvanej

Jimin: ok

Yoona: Uuu, omlouvám se?

Jimin: Prostě nic nepřijímej. Od nikoho. Okay?

Yoona: ok, šéfe :D

~~~

Po nějakém čase stráveném nad knihami jsem usoudila, že potřebuji trochu čistého vzduchu. Kontrolování mobilu se pro mě stalo takovým zvykem, že jsem se přes něj nemohla přenést.

,,Yoono!" povědomý hlas zavolal a já se otočila. Ta stejná stařenka, která mi před několika dny věnovala náramek, seděla před svým krámkem, široce se usmívajíc.

,,Pojď sem." naznačila svýma drobnýma rukama, abych k ní přišla, načež jsem tak i udělala.

,,Ano?" usmála jsem se.

,,Podívej," začala, ukazujíc mi přívěšek stejné barvy, jako byly moje šaty, broskvový. ,,Hodí se ti k šatům. Proč si ho nekoupíš?" zeptala se, zatímco se mi ho pokoušela vtisknout do dlaně.

Na chvilku jsem si ho od ní vzala, ale hned jsem jí ho se zdvořilým úsměvem vrátila. ,,Jsem na mizině, babi. Koupím si ho příště, dobře?"

,,Můžeš mi to zaplatit jindy." zkusila mě přemluvit.

Zavrtěla jsem hlavou, ustupujíc o jeden krok dozadu s nuceným úsměvem na rtech.

Úsměv na její tváři náhle vystřídal čistý hněv a nepohodlí. Hrubě mi předmět vytrhla z rukou a odvrátila pohled, mumlajíc si něco pod vousy. Její šedé vlasy už se nezdály tak zářivé a během jedné vteřiny vypadala jako někdo úplně jiný. Někdo, koho znám, ale zároveň ne. Nějak jsem si nebyla jistá.

Když jsem opustila její obchod, cítila jsem, jak mi zavibroval mobil.

Jimin: Hodná holka.

Rozhlédla jsem se kolem sebe v domnění, že ho třeba spatřím, ale nikoho jsem nenašla. Jen jsem si povzdechla a zkontrovala čas, abych zjistila, že už je o osmé a já měla být doma přesně v osm.

Matka mě zabije. Otočila jsem se, abych mohla rychle běžet domů, ale v chvíli mi mobil zavibroval znovu.

Jimin: Neutíkej.

Yoona: Vždyť mě zabije! Ona není moc milá, Jimine. Jestli přijdu pozdě, nepustí mě dovnitř a já budu muset spát na ulici, vždyť...

Ještě jsem ani nedopsala a už jsem dostala odpověď.

Jimin: Stůj na místě a zavři oči. Udělej to.

Zkousla jsem si ret, než jsem si zkontrolovala, že mě nikdo nesleduje. Když jsem si byla jistá, že jsem opravdu sama, pomalu jsem zavřela oči.

Poklepala jsem nohou jednou, dvakrát a po malé pauze i potřetí. A pak... Jediné, co jsem si uvědomovala, byly silné paže, které mě pevně chytly kolem pasu a vypracovaná hruď, která se tiskla na má záda. Sekundu mi trvalo, než jsem se konečně nadechla a otevřela oči, ale-

Když jsem to udělala, byla jsem zpátky. Stála jsem tam, uprostřed mého pokoje s odznívajícími závratěmi a jediná věc, co jsem slyšela, byly kroky mé blížící se nevlastní matky.