Empyrean

0.23

Bylo 11.25 v noci a já byla připravená vyběhnout schody. Klepajíc nohou o tvrdé dřevo pode mnou jsem zírala na svůj odraz v zrcadle. Upřímně jsem nevěděla, proč jsem se snažila vypadat hezká. Řekl přece, že to bude další dárek.
Jen další dárek...
Neřekl že přijde.
'Mohl by se ale ukázat' pomyslela jsem si a chtěla jsem být připravená.

V 11.28 jsem nad sebou uslyšela kroky. Vzhlížejíc ke stropu jsem si skousla ret a pevně objala sama sebe. ,Ještě dvě minuty, Yoono.'

Měla jsem až závratě ze všeho toho vzrušení. Chtěla jsem běhat, křičet, říct všem co se bude právě teď dít na naší střeše... ale musela jsem čekat. Nemohla jsem si sednout, číst si knížku a už vůbec jsem nemohla spát. Moje mysl byla jak motýl; jakékoliv rozptýlení jsem pro ni vybrala, stejně hned letěla zpět k poslední zprávě. A takový šimravý pocit na mě dotíral znovu a znovu.

V 11.29 jsem se přistihla jak šplhám po úzkých schodech tak rychle, jako by na tom závisel můj život. Když jsem byla nahoře, rozhlížela jsem se kolem sebe doufajíc, že najdu jeho. Doufajíc, že najdu něco nového. Něco neobvyklého, ale nic jsem neviděla.

Nic nového.

Nic vzrušujícího.

Podlaha pod mými chodidly byla studená a mokrá, jak jsem doskákala do středu plochy. Svírajíc svůj mobil pevně v ruce jsem vysála ze svých rtů snad všechen život.

A pak přišla ta vibrace, nutící mě podívat se dolů na zařízení rychlostí světla.

Jimin
Vypadáš docela vzrušeně na někoho, kdo ,není natěšený'.

Protočila jsem oči a třesoucími prsty jsem vyťukala rychlou odpověď.

Yoona
Prosím.

Yoona
kde jsi?

Čekala a rozhlížela jsem se doufajíc, že potkám další pár očí. Ale to, co se stalo potom, strhlo mou pozornost.

Výstřel, ohňostroj prořízl noční oblohu, jako kdyby do té temnoty přesně zapadal, jako kdyby hvězdy byly jen příležitostné pozadí. Každý záblesk provrtával křivku řádů, zářící linie s nádechem života, přirozenější s každým výbuchem.

Úsměv si pomalu našel cestu k mým rtům, zvětšující se po každé střele, co byla vyslána do vzduchu.

Slzy mi vystříkly z očí, načež jsem je rychle zahnala mrkáním. Nikdo pro mě ještě tak moc neudělal.

Bylo to jako navždy. A nevadilo by mi strávit další věčnost jen pozorováním toho, co jsem pozorovala, tedy alespoň než přišla další vibrace.

Jimin
zavři oči

A přesně v tu chvíli, když jsem své oči odtrhla od noční oblohy, nastalo ticho. Všechna moje pozornost teď patřila zařízení v mé ruce, než jsem je opravdu zavřela.

To teplo šířené výbuchy bylo pryč a místo něho mě teď obklopoval studený vzduch. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a pak... jsem ucítila přítomnost někoho dalšího.

,,Jimine?" zašeptala jsem váhavě, obavy z toho, že by mě mohl slyšet někdo jiný, i přestože tu nikdo nebyl.

,,Ano?" odpověď přišla po několika vteřinách, nutíc mé srdce se na chvíli zastavit.

Mé pěsti byly sevřené, nehty se mi zarývaly do kůže a srdce s duší mě prosily, abych otevřela oči s nadějí, že zahlédnu jen záblesk jeho přítomnosti.

Konečně jsem vydechla, slova stále ztracená v nekonečnu. Proč jsem byla tak vystrašená? Byl to jen další člověk!

Zavládlo krátké, průzračné ticho, než jsem zase našla odvahu mluvit.

,,Tohle byl ten poslední dárek?" ukázala jsem na nebe neotevírajíc oči.

,,Ne." odpověděl, hlas spíše jemný než vyrovnaný. ,,Řekni mi, co si přeješ a to bude tvůj poslední dárek..." odmlčel se, ,,alespoň pro dnešek."

Mohla jsem cítit jeho horký dech na své kůži a kdybych snad udělala jen jeden krok, vrazila bych do něj.

Tak moc jsem chtěla otevřít oči a podívat se na něj; ale nemohla jsem. Cítila jsem se, jako kdyby měl nade mnou jakousi magickou moc, omezující mě dělat cokoliv jiného, než být submisivní a poslechnout každý jeho příkaz.

,,Jimine..." zamumlala jsem.

,,Hmm?" brouknul, čímž mě málem vrhl přes okraj.

,,Polib mě."