Empyrean

0.29

Ráno jsem znovu opustila dům, v úmyslu vrátit balíček karet Mayině matce, jen abych zjistila, že mají zamčeno.

Večer jsem svůj pokus o návštěvu zopakovala, tentokrát úspěšně. Dvakrát jsem zaťukala na tmavé dveře a vzápětí se v nich objevila rudovlásčina hlava.

,,Ahoj!" zatáhla mě dovnitř.

,,Ahoj." odpověděla jsem, stále jsem se necítíc zcela pohodlně, ale úplně nepříjemně také ne.

,,Chtěla jsem jen vrátit tohle. Děkuju moc za půjčení." usmála jsem se.

,,Vůbec není za co!" uviděla jsem její matku, jak elegantně schází ze schodů, vlasy svázané do drdolu, v ruce misku s čokoládovými bonbóny.

,,Už jsou hotové?" May kolem mě proklouzla, aby se pro nádobu natáhla.

,,Opatně s nimi!" vykřikla starší žena.

Neohrabaně jsem se usmála a raději zamířila k východu. ,,Um, myslím, že už půjdu."

,,Ne počkej! Vezmi si jeden!" nabídla mi, čímž si vysloužila matčin varovný pohled. Normálně bych ani nepřemýšlela nad tím, jestli si mám vzít, ale to, jak se na May podívala, mě odradilo.

,,Ne, děkuju." slušně jsem odmítla a otočila se ke dveřím.

,,Vydrž!" znovu mě zastavila. ,,Ale ona je naše sousedka a je tak milá, chci jí jeden-" zašeptala své matce a já odvrátila hlavu.

Předstírajíc, že nic neslyším, jsem si jen hrála s lemem trička a nervózně si kousala ret, rozhlížejíc se po známých stěnách, abych se rozptýlila.

,,Vezmi si." Precizně zabalená sladkost, kterou mi podávala, znovu upoutala mou pozornost.

,,Ne vážně, to je v pohodě. Nemusíš mi-" chtěla jsem znovu odmítnout, ale přerušila mě.

,,Ne! Chci ti ho dát." trvala na svém.

Nebylo divu, že mi ho chtěla dát. Po takové citové ventilaci, co jsem převedla předchozí večer, by mě bylo líto každému. Ptaly se mě na mou nevlastní matku a na otce. A jelikož nejsem zvyklá s někým rozebírat svůj osobní život, řekla jsem jim skoro celý svůj příběh, samozřejmě vynechávajíc detaily, a nakonec jsem nechtěně přidala i ukázkové zhroucení. Opravdu se o mě bály. Poznala jsem to, když mě May zabalila do pevného obětí a její matka hned utíkala do kuchyně udělat horkou čokoládu. Byli to milí lidé a já jsem byla moc vděčná za to, že si vybrali právě tenhle dům.

Povzdechla jsem si a nechala ji, ať mi ten kousek čokolády vloží do dlaně. Poděkovala jsem a otevřela dveře, abych už konečně odešla, ale byla jsem po třetí přerušena.

,,Yoono..." zavolala na mě starší žena, ,,Ta čokoláda není pro tebe zlatíčko, dej ji někomu, koho miluješ."

Prosím?

I tak jsem pokývala hlavou a nadzdvihla obočí, když jsem znovu pohlédla na bonbon v mé dlani.

Ještě jsem slyšela May, jak jí šeptá: ,,Bože, skoro jsem jí to zapomněla říct! Ještě žes to udělala ty!", než jsem definitivně opustila jejich obydlí, zabouchávajíc za sebou těžké dveře.

~~~

Yoona: Jiminiee?

Jimin<3: ahoj

Yoona: Co děláš?

Jimin<3: Měl jsem povinný rodinný shromáždění. Právě to skončilo

Yoona: uuu~ super!

Jimin<3: ani ne

Yoona: proč?

Jimin<3: Vždycky si najdou cestu, jak mě vytočit

Yoona: oww :/

Yoona: To musíš přijít za mnou

Yoona: Zlepším ti náladu ;)

Zděsila jsem se, jak špatně to znělo.

Jimin<3: Přijdu, ale jen když smažeš to '<3' z mýho jména

Yoona: COŽE JAK TO SAKRA

Yoona: JIMineeee!