Domů jsem dojela kolme půl 11. "Jsem doma." zařvala jsem do útrob našeho celkem dost velkého domu. Žádná odezva. "Okay." řekla jsem sama pro sebe a šla se připravit na dnešní nákupy. To bude zábava... Nevím, jak se bude Harry chovat. Doufám, že to nebude jako ve škole, nebo na parkovišti, kde se mě snažil sbalit. Nemusíme podotnout, že bezúspěšně. Snad mi ukáže svou druhou tvář.Teda pokud nějakou má..
Jo jsem celkem pěkná, ale to neznamená, že jsem děvka, jak si každý myslí. Kluci se o mě hodně zajímají, ale to neznamená, že hned s každým skočím do postele.
Když jsem dokončila své ne moc extra připravpvání na naši 'schůzku' bylo asi čtvrt na 12. Ještě mám 45 minut. Vzala jsem svůj noťas a projela facebook, twitter a instagram. Hned jsem odpověděla na několik žádostí na přátelství tlačítkem 'nyní ne' a zaklapla notebook.
Mám sice ještě půl hodinu, ale mohla bych pomalu vyjít a mezitím si koupit kafe. Jelikož bylo teplo, tak jsem si vzala krátké kraťásky a jemnou černou košilku, kterou jsem si do nich zastrčila. Všechno jsem doplnila pěknými doplňky. Vlasy jsem ji nechala rozpuštěné. Mohla jsem vyrazit.
U dveří jsem si nazula své bílé kotníkové conversky, popadla jsem kabelku s peněženkou, mobilem a dakšími holčičími věcmi a zabouchla za sebou dveře. Vyšla jsem na ulici, která byla ozářená slunečními paprsky. Bylo nádherně. Ptáci popěvovali a všichni vypadali spokojeně. Skoro jako v pohádce...
Došla jsem ke Starbucks s 15 minutovým předstihem, tak jsem si objednala karamelové latté s banánem a sedla si na volné místo. Miluju kávu! Postrkávala jsem si kávu a psala si se svou nejlepší kámoškou.
Já: Bráško! Musíš mě na půl hodinu zabavit!:D:-*
Elizabeth: Neříkej mi kurva bráško! Awgrr! A proč?
Já: Mám sraz s jezdím klukem, ale máme sraz až na půl hodiny...-,-
Elizabeth: Smůla, řídím...
Já: Okay, okay, tak zatím..K večeru se stavím:-* paaa <3
Elizabeth: Ok, ok, bude pařbaaa:D:-*
To už jsem ji neodpovídala a jenom sem se zasmála nad její zápal pro každý večírek. Ještě mám 10 minut. Klepala jsem prstama do stolu a čekala na mou společnost.
"Ahoj." ozvalo se chraplavým hlasem. Zvedla jsem hlavu a koukla mému společníkovi do očí. Jeho krásně smaragdových očích. Co to melu?! "Jo, ahoj." řekla jsem suše. "Půjdem?" zeptal se jen tak. "Jo, kam chceš jít jako první?" zeptala jsem se ze slušnosti. "To záleží na tobě, já se zřídím." jenom jsem se usmála a šla první do mého oblíbeného obchoďáku. Zatím nic nezkoušel a jsem za to ráda. Třeba by sme mohli být kámoši, nebo tak něco. "No a odkud jsi?" navázal konverzaci. "Z Kanady, mámu sem přeložili kvůli práce." odpověděla jsem mu. "Aha, to muselo být asi těžké kvůli školy, vysoké a ták, ne?" "Jo, ale můj celý život nebyla zrovna procházka růžovým sadem, takže jsem zvyklá.." Harry se jenom krdelně zasmál. "Něco k smíchu?" podívala jsem se na něho se zvednutým obočím. "Ne, jenom, že se tomu celkem těžko věří, když máš Rang Rovera a všechno kolem..." řekl mezi návalu smíchu. "Jo, to bych raději nerozebírala." taky jsem se zasmála.
"Co tohle?" vytáhla jsem krásné letní šaty a ukázala jsem je Harrymu. "Rozhodně ano!" řekl rázně. "Přestaň slintat." okřikla jsem ho se smíchem. "Tak jo, vem si to." zatřepal hlavou. "Jak myslí, naše veličenstvo." zasmála jsem se a šaty dala do košíku. "Nevyskoušíš si to?" "Hm..Ne." řekla jsem a šla jsem k pokladně. "Já to zplatím." ozval se Harry. "V žádném případě." řekla jsem dost jasně. Možná se mě trochu lekl, takže jsem využila jeho šoku a rychle šaty zaplatila.
Asi po hodině nakupování jsem usoudila, že už toho mám dost, takže jsem se vydala zpátky domů. Harry mě šel doprovodit. Cestou bylo ticho, ne to trapné ticho, ale prostě jenom ticho. Když jsme došli k našemu baríku, zastavila jsem se a otočila se čelem k Harrymu. "No tak díky za doprovod." řekla jsem a usmála se na něho. I když nerada, tak přiznávám, že sem si dnešek užila. byla s ním sranda a ani jednou na mě nic neskusil. Pašák. "Počkej, cože?! Tady bydlíš?" začal skoro řvát. "Jo proč?" "Ty kráso. Vždyť je to velký jako kráva!" "Nepřeháněj." Jemně jsem ho bouchla do ramena. "Auč." zatvářil se ublíženě. Jenom sem se zasmála. "Tak jo, díky za spoečnost, ale už asi půjdu." "Jo já taky děkuji." usmál se, čímž odkryl své nádherné ďolíčky. Počkat! Normální ďolíčky. Ne nádherné, ani rozkošné, nic takového! Prostě jenom ďolíčky.
Asi po 10 vteřinách jsem se probrala a obejmula Harryho. Vypadal celkem překvapeně, že jsem ho obejmula. "Ještě jednou díky." šeptla jsem mu do ucha. Cítila jsem, jak se zatřásl. Odtáhla jsem se od něho a odešla do domu...
