2. DÍL
Ještě ten den jsem si sbalila všechny věci a jela se zabydlet. S mým Rang Rouverem to šlo rychle, takže sem do 7 večer byla zabydlena. Dokonalost.
Večer jsem si zapla televizi a přepínala programy. Nic tam nebylo, takže jsem to nechala na písničkách. Zapnula jsem si noťas a skoukla TT, Insta, Facebook, a taak. Nic moc nového, takže jsem jenom poslouchala písničky a u toho relaxovala. Asi kolem 10 jsem se šla okoupat, odmalovat a převlíknout do kraťasů a tílka, které mám na spaní. Ani nevím jak, ale usnula jsem…
Ráno mě probudil odporný zvuk budíku. „Drž hubu!“ vyjekla jsem a rukou ho sejmula na zem. Budík se vypnul a já se vyhrabala z postele. Šla jsem se převlíknout do jarních šatů, jelikož bylo krásně. Byly celé bíle, skoro průsvitné a na nich byl hnědý pásek, který byl kousek nad pasem. Jednoduché, ale pěkné. Já to říkám pořád – v jednoduchosti je krása. Udělala jsem si pletený cop a hodila si ho dopředu. Namalovala jsem se, udělala ranní hygienu a šla jsem se nasnídat. Když jsem zjistila, že nemám nic na snídani, vzala jsem si klíče od auta a jela do obchodu pro snídani a zároveň i svačinu. Ještě jsem se stavila na benzínce, abych mohla nakrmit moje autíčko a pomalu vyjela do školy. Měla jsem ještě hodně času, tak jsem se stavila pro ranní kávu do Starbucks.
Ke škole jsem přijela asi kolem třičtvrtě na 8. Povzdechla jsem si když jsem viděla kudrnatého kluka a vzpomněla jsem si na slova, které mi říkal včera – Budeš moje, kurvičko. Své myšlenky jsem zahnala rychle pryč, vzala jsem si věci a karamelové latté a vyrazila do třídy. Ve třídě jsem byla mezi prvníma, ale co, aspoň si zopakuju učivo, které jsme dělali na posledy. Dneska bych nemusela mít stejné předměty jako kudrnáč, ne? Modlila jsem se, abych ho potkávala co nejmíň. Přečetla jsem si učivo matematiky a celkem dost jsem se do toho zažrala, aniž jsem si všimla, že uběhlo dalších 10 minut. „Ale, ale, princeznička se učí?!“ slyšela jsem ten otravný, chraplavý hlas. Zvedla jsem pohled od učebnice a podívala se na kudrnatého kluka, který se tyčil nad mou lavicí. „Potřebuješ něco…“ „Harry.“ Doplnil mě. „A koho to zajímá?“ odsekla jsem ho. Trochu se na mě zaraženě podíval, ale nenechal se. „Vypadáš roztomile.“ Usmál se a tím odhalil své ďolíčky. Sakra, sakra, sakra! Klela jsem v duchu. Proč musí mít jamky zrovna on? Je to tak rozkošné, ale jeho postava to kazí. Zahleděla jsem se tak moc, že jsem si nevšimla, že mi mává rukou před obličejem. „C-co? Promiň, co si říkal?“ „Líbím se ti, že jo. Přiznej to.“ Požďuchoval mě. „Ne ty kreténe, už mě neobtěžuj a jdi si sednout do své lavice.“ Pokrčil ramena a sedl si vedle mě. „Ne ne ne ne!“ křikla jsem po něm. „Proč ne? S nikým nesedíš.“ Díval se na mě jeho smaragdově krásnýma očima. „Harry?“ Položila jsem mu ruku na rameno, při čemž se usmál. „Vypadni.“ Křikla jsem po něm. Úsměv z tváře mu zmizel při mým slovech. „Cass. Chovej se tak, jak vypadáš.“ Napomenul mě. „Cass? Neříkej mi tak a odsedni si.“ Už jsem byla zase vynervovaná. A to všechno kvůli tomu idiotovi. „Proč ti tak nemám říkat?“ zeptal se s pokrčeným obočím. „Protože takhle mi říkají kamarádi.“ „A já jsem?“ zeptal se. „Rozhodně ne můj kamarád, akorát mě otravuješ.“ Vychrlila sem na něho. „Odsedni si!“ křikla jsem naposledy. Harry se zvedl a ještě než odešel mi zašeptal do ucha „Si tak nepřístupná.“ Jenom jsem hodila úšklebek a čekala na zvonění.
Když konečně zazvonilo, zvedla jsem se na pozdrav. Učitel matematiky přišel do třídy a začal nám vypravovat nějaký výklad. Nic si nezapisuju, protože mám hodně dobrou paměť. Učitel ke mně přišel, když viděl, že nic nepíšu. „Cassidy? Ty si to nezapisuješ? S takovým přístupem tu nebudeš dlouho.“ Upozornil mě a já sem se jenom zasmála. „Něco k smíchu?“ zeptal se nasupeně. „Naprosto nic.“ Provokovala jsem ho. „Dobře, pojď k tabuli.“ Zvedla jsem se a došla za ním. „Takže nám teď všechno shrň, protože ty si tak dokonalá, že si nemusíš nic zapisovat.“ Řekl s vítězným xichtem. „Do detailů.“ Dodal ještě a já jsem spustila. Opravdu všechno jsem mu řekla. Když jsem skončila, všichni měli ústa dokořán otevřené. Jenom jsem se vítězoslavně usmála a šla si sednout. „Dobře, dobře, ale budeš to vědět i zítra?“ „Uvidíme.“ Ušklíbla jsem se. Jenom si povzdychl a pokračoval dále. „1:0 pro Cassidy.“ Slyšela jsem zezadu z lavice. Harry. Jeho chraplák nejde přeslechnout. „Tak se uklidníme pane Styles.“ Hodil na něho vražedný pohled učitel.
Když zazvonilo, bylo to jako Boží tón vysvobození. Zvedla jsem si věci, podívala se na rozvrh a zjistila, že další hodinu mám Francouštinu. Super. V té jediné jsem totálně plavala. Neuměla jsem asi slovo. Natož skládat nějaké věty. „Cože?“ vypískla jsem, když jsem zjistila, že je to úplně na druhé straně školy a já mám jenom 3 minuty na přesun. Rychle jsem si vzala svoje věci a rozešla jsem se k učebně. „Kampak sluníčko spěchá?“ „Teď ne Harry. Nestíhám.“ Odsekla jsem ho. „Co teď máš?“ „Francouštinu.“ Rychle jsem řekla a dále se nezdržovala jeho debilníma otázkama. Jeho dlouhé prsty, chytíc mě okolo zápěstí mi v tom však bránili. „Harry! Spěchám.“ „Klídek. Mám taky Fráninu.“ „Super.“ Zamrmlala jsem. „Taky jsem rád.“ Zachichotal se. „Ale já ne, kryple.“ Převrátila jsem oči v sloup a snažila se vytrhnout z jeho sevření. Bylo mi to na nic. Má obrovskou sílu. Ani to s ním nehlo. Přitlačil mě na skříňku za mnou a šeptal mi něco so ucha. Chce si hrát? Má to mít. Přistoupím na jeho hru, ale nedopadne to dobře. Pro něho. Chtěl mě políbil, ale já sem otočila hlavu, takže mi vlepil polibek na líčko, místo na pusu. „Noták, vím že to chceš.“ Jeho horký dech mi ovíjel kůži. Jemně jsem mu skousla ušní lalůček. „Nechci.“ Odsekla jsem ho a využila situace, kdy povolil trochu stisk. Strčila jsem ho do hrudníku a on neudržel rovnováhu, takže mě pustil. Vzala sem si tašku ze země a šla rychle do třídy.
Když jsem přišla do třídy, všechny oči se na mě upřeně podívali. „Dobrý den, omlouvám se, nestihla jsem přejít.“ Odmluvila jsem se. „V pořádku, sedni si do zadní lavice.“ Řekla profesorka. Udělala jsem, jak mi řekla. Asi o 10 minut po mě přišel Harry. „Omlou—“ nestihl to ani doříct a učitelka mu vynadala. Asi Harryho už znají. „K sakru.“ Zaklela jsem, protože jsem doufala, že nedorazí. Sedl si vedle mě. Nemohla jsem protestovat, protože byla hodina. Jenom jsem se otočila na tabuli a pečlivě sledovala. Úplně se v tom ztrácím. Profesorka se na mě podívala a na něco se mě zeptala, ale francouzsky. Jenom jsem na ni vykuleně hleděla. „Harry?“ otočila se na něho. Ten ji v klidu odpověděl. Cože? On něco umí? Hah, zvláštní. A zrovna to, co neumím já. Do prdele. Asi po dalších 10 minutách totálního nechápání jsem byla osvobozena zvonkem. Konečně domů. Tento týden máme totiž jenom úvodní hodiny, takže jich máme málo. Vzala jsem si všechny věci a vyrazila k autu. Dneska je fakt krásně. Asi něco podniknu, ale není s kým. Došla jsem k autu, ale kdo tam nebyl-,- „Potřebuješ snad svést?“ zasmála jsem se a Harry se ke mně přidal. „Ne díky, mám svoje auto.“ „Nečekaně.“ Prohodila jsem a nastupovala do auta. Než jsem stihla zavřít dveře, Harry je chytil. „Já jenom…Máš dneska něco v plánu?“ zeptal se nervózně. Cože? Počkat! Nervózně? Takhle jsem Harryho nikdy neviděla. Většinou srčel až moc velkým sebevědomím. „No já nevím, chtěla jsem jít do centra na nákupy. Asi.“ Přiznala jsem se. „Můžeš jít semnou.“ Řekla jsem jenom tak ze srandy, jelikož jsem si myslela, že odmítne. „Platí.“ Řekl a já se málem udusila. „Cože?“ vyjekla jsem. „Půjdu s tebou.“ Zopakoval. „Slyšela jsem tě.“ Řekla jsem sarkasticky. Jenom se usmál. Aaaghhe! Zase ty jeho ďolíčky! Dobře, přiznávám, byl pěkný, ale to je asi vše. „Tak v kolik kde?“ prolomil zvláštní ticho. „V 12 v centru u Starbucks.“ Řekla jsem a už vážně odjela. To bude stát za to…
