Madhouse 2

02x02

Seděla jsem u Rogera doma a přemýšlela co budu dělat celý den. Večer odlétáme do Evropy, přesněji do Paříže, kde Roger zařídil byt kousek od Eiffelovky. Mám nápad! Roger mi říkal, jen že mě nesmí Harry a nikdo z nich vidět. Ale o pomoci se z toho dostat nic. Rychle jsem zaběhla do šatny pro nějakej kabát, obula jsem si boty a rychle jsem vyšla směr Harryho dům.

Koukala jsem se do jeho okna a viděla jsem, jak hodil s vázou o zeď. Začaly se mi plnit oči slzami, ale nesměla jsem brečet. Harryho pokoj byl teď v přízemí, myslím že kluci si mysleli, že by to nahoru nevyšel.. Sedl si ke stolu a chvíli se přehraboval v šuplíkách.

Vytáhl nějaké pomuchlané papíry a z nich vypadla fotka. Neviděla jsem přesně, co na ní je, přeci jenom schovávat se v křoví pod oknem neni zrovna top. Když to Harry natočil trochu směrem ke mně, viděla jsem na fotce mě, Harryho a Beau, jak se smějeme a Beau mi dává pusu na tvář.

Aniž bych si to uvědomila, vytekla mi slza a já se skrčila a opřela o barák.

"Harry, co tady děláš?" řekl až moc známý hlas. Louis. Tak mi chybí to pako..

"Píšu jí písničku" odpověděl nejspíš Harry, ale jeho hlas jsem vůbec nepoznala. Je hlubší než obvykle, chraplavější a .. smutnější. -A divíš se?!- vyjelo na mě svědomí. Ne, nedivím se. "Zemřela" mu milovaná osoba. Je to strašně bolestivé. Miluju ho..

Slyšela jsem, jak Louis vydechl a zhluboka se nadechl.

"Harry, ona je ale mrtv-"

"Píšu jí písničku!" zařval Harry až jsem sebou trhla. Ach kdybys věděl lásko.

"Dobře. Pojď se najíst" řekl Louis klidně a slyšela jsem bouchnout dveře. Opatrně jsem se koukla, jestli tam Harry nezůstal a pokoj byl prázdný.

Opatrně jsem přehodila nohu dovnitř a vlezla tam celou. Sedla jsem si na židli ke stolu a rozhlédla jsem se po pokoji. Jenom postel, malá komoda na prádlo a psací stůl. Nic víc. Bylo to prázdné, smutné. Koukla jsem se na list, na který psal Harry písničku a rozhodla jsem se mu dát naději na další život! Nemůže se užírat pořád.. nedovolila bych to.

Měl napsaný prvnbí dva verše. Přečetla jsem si je a hned jsem věděla jméno pro písničku.. Our Song.

On our first date I asked you to dance

You turned bright red and started to laugh

I stayed straight faced until you stopped

On that riverbank there was no music to hear

I pulled you in close and whispered in your ear

"I think I know a tune you'll like"

So I hummed something soft and sweet

The stars came out as we moved our feet

So won't you take my hand

Take my heart

Promise to never stop dancing once we start

'Cause this is our song

The seasons changed as we fell in love

Learned your brothers' names and the warmth of your arms

Your mother seems to like my jokes

Got up my nerve and asked your old man

Said, "Oh

This is love

May I have her hand"

He smiled and said, "Son that'll be just fine"

So I took the ring that Grandma'd put aside

Dropped to one knee and looked in your eyes

Said, "Won't you take my hand

Take my heart

Promise to never stop dancing once we start

'Cause this is our song"

I can't promise no fairytale but you'll be the queen in any castle I build

And this is our song

I will bring you the mountains

Write your name 'cross the sky

Anything that you need I will try to find

So won't you take my hand

Take my heart

Promise to never stop dancing once we start

Won't you take my hand

Take my heart

Promise to never stop dancing once we start

'Cause this is our song

If the stars burn out and no longer shine

I'll still search for heaven right in your eyes

And this is our song.

Dopsala jsem poslední slova písničky a byla jsem celá ubrečená. Je mi to tak strašně líto.

"Ne, Liame, nechci si zahrát karty" slyšela jsem blízko od dveří Harryho hlas

Sakra. Sakra. Sakra. Rychle jsem načmárala PS.: a podepsala jsem se jako Tiffany Styles. Miluju jeho příjmení. Naposledy jsem se koukla po celém pokoji a pak jsem rychle vylezla oknem ven. Opatrně jsem nakukovala dovnitř a koukala na Harryho reakci.

Nevím, jestli brečet smutkem nebo štěstím, ale usmíval se u toho a to je pro mě to největší zahřátí u srdce. Miluju jeho smích a nesmí se trápit. Ne kvůli někomu, jako jsem já. To si nezaslouží prostě.

Muhahahahaha!:DDD Ne, jsem ráda, že jsem se odhodlala na druhou část, protože mě tenhle příběh NESKUTEŠNĚMOC baví:'33 nějaké připomínky?:O DO KOMENTU":DDD JOu!:33