Takže tuto část věnuji všem - jste úžasní čtenáři ani nevíte jam moc vás mám ráda <3 Jinak jako vždy omlouvám se za chyby, je to psaný na rychlo :P
Z pohledu Justina
Uslyšel jsem její hlas, když jsem nastupoval do auta. Posadil jsem se do zádu vedle Lila a uviděl ho jak se kouká na černou obrazovku notebooku. Šťouchnul jsem do něho a on se na mě podíval. Jeho oči... byly červené! Správně on brečí.
"Lil co se děje?" zeptal jsem se ho v klidu, zatím co Fredo řídil.
Lil se mě podíval a zhluboka se nadechl. "Volal jsem Melise, která mi to zvedla, bavily jsme se přes Skype a prostě ptala se mě proč je Amanda takováhle a další otákzy.... Prostěn najednou tam vletěla Amanda a začala vyvádět, říkala že musí Mel utéct, do nějaké stodoly a my si jí tam najdeme. Poslední co řekla bylo že tě miluje." povzdychl si.
To bylo to co jsem slyšel když jsem nastoupil do auta. "A co se stalo? Nevíš?!" řekl jsem vice naštvaným hlasem. Cítil jsem jako by mi někdo vyrval polovinu srdce.
Zakroutil hlavou a utřel si oči. "Nevím, ale předtím než to vypla jsem uslyšel strašnou ránu. Jako by někdo vyrazil dveře." pokčil rameny a já to nevydržel. Svoji dlaň jsem sevřel v pěst a uhodil do opěradla předemnou.
"Klid Justin najdeme je." řekl Fredo a já si posměšně odfrknul.
"Nevíme nic, kdo to je! Nevíme co od nás chce! Nevíme nic! A ty mi řekneš že je najdeme?! Jako vážně?!" začal jsem křičet. Tak moc jsem chtěl do něčeho praštit a ukončit tento mizerný život. Ale jak mile jsi jednou v tom nejde to vrátit.
Z pohledu Melisy
Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla, moje nožičky mě už bolely. Zakopla jsem a spadla na zem. Utřela jsem si oči a tváře od slz, které mi tekly proudem. Byla jsem u stodoly, ale uslyšela jsem maminku. Otočila jsem se a uviděla jí jak brečí, nějaký chlap jí držel pod jejím krkem a nakláněl jí z okna ven. Máma brečela a prosila, poslední na co se podívala jsem byla já. Usmála se na mě a já jenom dál brečela.
Něco mi naznačila ústy, ale nevím co to bylo. Možná vzkaz? Možná jméno toho chlapa, nevím. Schovala jsem se za veliké sudy, které byly poskládané tak aby mě neviděl. Uviděla jsem malou škvírku do které jsem se koukala a uviděla maminku. Tak moc jsem brečela že byla rozmazaná. Chtěla jsem jí jít pomoc, ale nevím co bych měla dělat.
Tati! Kde jsi?!
Modlila jsem se a opět uslyšela její křik. Otevřela jsem oči a ruku přiložila k ústám, když jsem spatřila jak moje maminka padá z okna dolů. Chtěla jsem křičet, rozeběhnout se za ní a obejmout jí. Ale nemohla jsem. Jak jednou řekla "Jsi moc malinká aby jsi někomu jako jsem já pomáhala zlatíčko, ale nezapomeň, ať se stane cokoliv, vždycky tě budu milovat."
Dole stáli nějací muži kteří vzaly maminku. Sykala od bolesti, který jí způsobil ten pád, nemohla chodit, nemohla pohnout hlavou aby se na mě naposledy podívala a usmála se, tak jako to dělá vždycky. Nemohla utéct, protože byla unavená, neměla sílu na to aby utíkala tak jako když přišli ti lidé k nám domu za tátou - myslím policie. Nemůže křičet, aby jí tatínek zachránil.
Uviděla jsem mezi nimi osobu, kterou jsem měla až moc ráda, ale když jsem uviděla jak mou maminku uhodil, uvědomila jsem si že on není ten správný člověk - jak pro maminku tak pro mě.
"Jsi špatný človek strejdo Maxi."
**
Pomalu se stmívá, a já tu sedím schoulená a uplakaná. Uslyšela jsem zvuk motoru, a následně auto, které vyjelo ze zatáčky. Bála jsem se, ale třeba je to pomoc. Zakousla jsem se do rtu a přemýšlela. Bojím se. Z toho auta vystoupily muži, moc dobře jsem je neviděla, byla už skoro tma.
