Omlouvám se za chyby
Část věnovaná: xoxoBizzlexoxo
Z pohledu Justina
Všichni jsme seděli na chodbě v nemocnici před Melisiným pokojem. Podíval jsem se na všechny kolem a všiml si Lila, jak brečí, což je u něho dost divné. Postavil jsem se a pustil Amandě ruku, když jsem se rozešel k němu. Hlavu měl opřenou o studenou zeď a koukal se do bílého stropu, když jsem k němu přišel položil jsem ruku na jeho rameno.
"Lil děje se něco?" zeptal jsem se a zhluboka se nadechl
"Je mi to moc líto Justin." zakroutil hlavou kterou sklopil. Nechápavě jsem se na něho podíval a sevřel dlani v pěst. "Neměl jsem jí pouštět samotnou.... je mi to moc líto Justin" podíval se na mě a já uviděl další slzy které se dostávaly ven z jeho očí.
"O čem to kurva mluvíš? Řekni mi to odzačátku, a pomalu." řekl jsem rozzlobeným hlasem.
Lil se zhluboka nadechl a začal mluvit. "Když jste odjeli pro Amandu, tak jsem vzal Melisu na pouť, protože mě o to prosila. Chtěla si dojít pro pití a já místo toho abych šel s ní jsem jí dal peníze a šel koupit zasraný lístky na jednu atrakci. Vím že jsem to posral, a pochopím když na mě budeš řvát, a budeš mě za to nenávidět a všechno, ale mě je to opravdu líto." potáhl se za konečky vlasů a odešel. Nechápavě jsem se koukal na místo kde ještě předtím stál Lil, ale to místo bylo prázdné a já tam dále hleděl, jako bych čekal ještě na nějakou větu, která nepříjde.
Otočil jsem se na Amandu, která měla zavřené oči a hlavu měla opřenou o Ryanovo rameno. Usmál jsem se nad jejím obličejem, který je ve spánku klidný a usměvavý. Pokroutil jsem hlavou a došel k nim, posadil jsem se na místo na kterém jsem předtím seděl a zavřel oči.
Tak moc bych chtěl říct Lilovi že je to v pořádku že to nemohl vědět, chtěl jsem mu říct že to není jeho chyba, ale nemohl jsem - už tu nebyl.
Pocítil jsem jemné hlazení po mé tváři co mě donutilo otevřít oči a uvidět mojí snoubenku. Usmál jsem se a narovnal se na té děsné plastové židly na které jsem usnul.
"Můžeme jít dovnitř." potichu zamrmlala a chytla mě za ruku. Postavil jsem se a ruku si obmotal kolem jejího posu, která mi sklouzla na její pevný zadek. Uchechtla se a šťouchla do mě loktem. Zakňučel jsem a s úsměvem na rtech jsem jí políbil na tvář. Am chytl kliku od dveří o ruky a pootočila koulí která byla místo kliky. Dveře se otevřely a mě se naskytl pohled na mojí malou holčičku. Můj dech se zadrhával, když jsem pustil Amandu a přešel k její posteli. Pohladil jsem jí po tváři a políbil jí na čelo.
"Ahoj zlatíčko." zašeptal jsem, byl jsem připraven pokračvat v mluvení, ale pocítil jsem na mém rameni, jemný stitsk a následně její váhu na mých nohách, když si mi sedla do klína. Jednu ruku jsem si kolem ní obmotal tak aby mi nespadla a druhou jsem hladil po tváři mojí berušky.
"Tatínku." uslyšel jsem krásný hlas. Usmál jsem se a podíval se do tváře mé holčičky. "Maminko." zamrmlala a Amanda jí jemně pohladila po ruce.
"Jsme tu zlato, nikam nejdeme." řekla Amanda a chytla jí za ruku.
Musím zjistit kdo to mé dcerušce udělal!!!
Z pohledu Lila
Sedím v autě před nemocnicí a cítil opět tu slanou tekutinu jak stéká po mé tváři. Bouchl jsem do volantu co způsobilo že vydal zvuk - troubení. Potáhl sem se za konečky a nastartoval auto. Podíval jsem se naposledy na budovu nemocnice a rozjel se pryč - na místo kde všechno skončí.
Zastavil jsem u opuštěného skladu blízko lesa kam nikdo moc nechodí. Motor jsem vypl a vystoupil z auta. Díky dálkovému klíči jsem zamkl auto a došel ke kovovým dveřím, které dělily mě a mého nepřítele. Zhluboka jsem nadechl a ještě předtím než jsem vstoupil jsem zkontroloval za mám u sebe zbraň. Když jsem jí pohdle hmatu nahmatal, odechl jsem si a dveře otevřel. Vstoupil jsem dovnitř a dveře se s hlasným bouchnutím zavřeli. Uviděl jsem uprostřed prázdné místnosti stůl a dvě židle. Porozhlížel jsem se kolem sebe, ale nikdo a nic tu nebylo do doby dokud se neotevřeli dveře z druhé strany a nevyšel z nich Max.
"Jsem rád že jsi tu Lile, prosím... posaď se." řekl mile, i když vevnitř sebe bojoval s tím aby mě tu a teď rychle nezabil. Došel jsem ke stolu a posadil se naproti němu, když jsem položil svou zbraň na stůl udělal totéž.
"Nejsem debil Lile, měl jsi vědět jak to dopadne." zasmál se a hrál si s náhradními náboji.
Pokroutil jsem hlavou a nadechl se. "Jsem tu máš to co jsi chtěl, nech-" "Nemám nic, chci Amandu nechci tebe pochop to." přerušil mou větu.
"Proto jsem tu, mám návrh." nasucho jsem polkl a doufal že můj zasraný plán výjde - i když mi žádný plán nikdy nevyšel.
"Poslouchám." usmál se a sundal si koženou bundu, kterou si přehodil přes židly.
"Vím že potřebuješ ještě někoho do gangu a hlavně toho který umí dobře s počítačem, budu pracovat pro tebe a ty necháš všechny být." vydechl jsem a modlild se aby to vyšlo.
"Hm, to není špatný nápad." zatvářil se tak že přemýšlí a nakonec se usmál. Postavil se a svojí zbraň schoval za opasek. Ze židle si vzal bundu, kterou si opět oblékl a šel ke dveřím. Nechápavě jsem tam jenom seděl a díval se jak odchází, když v tom se zastavil a otočil se. "Jdeš parťáku?" nadzvedl obočí. Oddychl jsem si a na sílu se usmál. Též jsem si vzal svojí zbraň a dal jí za opasek předtím než jsem opustil sklad.
"Máš hodinu na to aby jsi vzal Bieberovy všechno zbraně a hlavně si vezmi svoje věci, nikdo ti nic nebude půjčovat." zasmál se a podal mi papír, když jsem ho rozbalil uviděl jsem adresu na kterou mám potom přijet. S úsměvem na rtech jsem přikývl a odešel ke svému autu.
Vytočil jsem první číslo které jsem měl v kontaktech a čekal jenom na to až to zvedne. Pípání trvalo jako celou věčnost předtím než to zvedla.
"Lil? Bože kde jsi? Melisa se probudila a chcetě vidět." uslyšel jsem Amandiný hlas. Usmál jsem se nad tím že je Melisa v pořádku, kéžbych mohl říct totéž o mě.
"Am, je mi to líto, ale musel jsem to udělat, doufám že mi odpustíš." řekl jsem potichu ale dostatečně nahlas na to aby mě slyšela.
"Co jsi udělal?!" vykřikla a já slyšel z jejího hlasu strach.
"Pro záchranu tvojí rodiny a mých 'bratrů' jsem se obětoval, nechci aby někdo z vás už trpěl. Prosím odpustě mi to." řekl jsem zlomeným hlasem a hovor vypnul. Dojel jsem před barák a vystoupil z auta. Vběhl jsem dovnitř a jako první co jsem udělal bylo to že jsem se rozeběhl do sklepa. Z veliké skříně jsem vyndal tašku a naházel do ní všechny zbraně, které jsme tu měli. Cítil jsem se hrozně, jako bych je podrazil ale přesto si nejsem jist jestli dělám správnou věc. Když jsem bl na odchodu, uvděl jsem fotku která byla ve dřevěným rámečku. Vzal jsem si jí do ruky a usmál se. Byl jsem na ní já, Justin, Amanda a Melisa. Fotku jsem vyndal z rámečku a složil si jí aby se my vešla do kapsy. Mobil jsem nechal položený na stolku a s posledním nadechnutím vůně tohoto domu jsem odešel.
Je mi to líto, ale musel jsem to udělat, jste moje rodina a pro vás bych obětoval vše dokonce i svůj život.
