Embrace of Madness

26. kapitola

Barbara seděla na posteli, byla zabalená v bílém froté županu, měla zhasnuto a z okna pozorovala světla nočního Gothamu, města, které bylo alespoň pro tuto chvíli, díky Jimu Gordonovi a dalším statečným policistům, zachráněno. Jeremiah sice vyhrožoval svými triky v rukávu, ale město zatím pevně stálo na svých základech, a to Barbaře stačilo.

Seděla tak celou noc. Spát nedokázala, protože se bála nočních můr. Pomalu se už začalo v dálce svítat. Ozval se zvuk odemykání zámku, do místnosti někdo vstoupil a rozsvítil. Barbara před náhlým náporem prudkého světla přimhouřila oči a posléze zjistila, že vstupující je Jeremiah, který v ruce nesl oblečení.

„Dobré ráno, Barbaro, nesu ti něco na sebe, nechceš přece jít před naše hosty jenom v županu."

Barbara ho sjela pohledem a mlčela. Hnusil se ji. Ale ještě více se hnusila sama sobě za to, že se ji zmocňoval vztek, že ho tak moc nenáviděla a za to, že toužila po jeho smrti. Provinile toužila po smrti člověka, sice zlého člověka a vraha, přesto stále lidské bytosti, jejíž život neměla právo vzít, protože kdyby to udělala, snížila by se okamžitě na jeho úroveň a ta záležitost s Ecco bylo prostě a jednoduše selhání, které už se nesmí opakovat.

„Mluv se mnou Barbaro, popřej mi dobré ráno," řekl Jeremiah tiše a hodil hromádku oblečení na postel.

„Ne."

„Ne? Slíbila jsi přece, že budeš hodná."

„To ale bylo před tím, než jsi zabil Alfreda."

„Já? Já ho nezabil. Co jsem si tak vydedukoval, tak se zabil sám. Nebo jsi to udělala ty. V té továrně jste byli jenom vy dva."

„Jak tohle můžeš říct?! Já bych mu nikdy neublížila. Je to tvoje vina!"

„Ne, to vskutku není. Alfred byl zřejmě slaboch a taky tak skončil. Vzal si život vlastní rukou."

Barbara to už nevydržela. Skočila po Jeremiahovi, povalila ho na zem a začala pěstmi bušit do jeho obličeje. Jeremiah se vůbec nebránil, dokonce se i usmíval a vypadalo to, že si záchvat Barbařina hněvu více než užívá.

„To je ono," zasmál se. „Vztek je tak osvobozující. Pokračuj."

Barbara rázem přestala, protože si uvědomila, že Jeremiah zase zvítězil. Zase ji svým způsobem dokázal ovládnout a přinutil ji dělat špatné věci. Proč byla najednou tak slabá? Rychle z Jeremiaha slezla, otočila se k němu zády a upravila si rozevlátý župan.

„To nic, Barbaro," řekl Jeremiah, když se zvedal na nohy. „Je to úplně přirozená reakce, nemusíš se toho bát.

„Nech mě na pokoji, sakra!" vyjekla Barbara.

Jeremiah ji lehce uchopil za rameno a otočil si ji k sobě čelem. Jeho obličej byl slušně pomlácený a tekla mu krev ze rtu. Barbara si ani neuvědomovala, že těch jejich pár ran bylo tak brutálních. Opravdu byla v návalu vzteku tak neovladatelná.

„Alfreda je mi líto, ale opravdu si vybral sám, Barbaro. Ano, byl vystaven mlácení a také plynu, podobnému tomu, co chtěl použít Jerome na občany Gothamu, ale nakonec to všechno bylo jeho rozhodnutí. Můžeš být nakonec ráda, že ublížil sobě a ne tobě, Barbaro."

„Lžeš. Když jsi ovlivněný drogou, těžko může být něco tvé rozhodnutí. I ty jsi ovlivněn tím Jeromovým sprejem, jenom jsi příliš šílený na to, aby sis to uvědomil."

„Hm. Možná, ale rozhodně mi tohle vyhovuje více než skrývání v bunkru pod zemí. A opravdu si nemysli, že já byl ten hodný. Já to uměl jenom dobře skrývat a většinu mých činů házet na chudáčka Jeroma."

„Ty hajzle," sykla Barbara. „Jerome měl o tobě pravdu."

„Naštěstí ho nikdo neposlouchal," řekl Jeremiah s úsměvem. Pozvedl Barbařinu pravou ruku ke svým ústům a lehce ji políbil na sedřené klouby.

„Nenech naše hosty čekat, Barbaro. Oblékni se. Za chvíli pro tebe přijdu. A bez odmlouvání, prosím," řekl a odešel z místnosti. Zamknout samozřejmě nezapomněl.

Mezitím

Jim seděl ve své kanceláři a popíjel už třetí kávu. Policisté prozkoumali bunkr, ovšem po Barbaře žádné stopy. Asi jediný nepřímý důkaz toho, že tam Barbara byla, byl malý pokoj s postelí, ve kterém bylo na stěně rozprsknuté jídlo a na zemi ležel tác. Jim věděl, že to nemuselo nic znamenat, mohl to udělat kdokoliv, ale něco mu prostě říkalo, že je to Barbařina práce.

Jim si ani nechtěl představovat, co se tu dále muselo dít. V jedné z místnosti našli technici ohořelé zbytky lidských kostí, a ještě teď zkoumali, kolik lidí tam uhořelo. Jim pochyboval, že to z těch zbytků vůbec zjistí.

V zadní části bunkru pak našli Ecco s prostřelenou hlavou. Jen tak ledabyle ležela na chodbě. Jeremiah zjevně vraždil vlastní lidi, a to včetně Ecco, i přesto, že byla dlouhá léta jeho pobočnicí a přítelkyní, se tomu nevyhnula také, Jim ale nechápal proč. Zdálo se mu, že mu byla zcela věrná a oddaná.

Najednou Jimovi zazvonil mobil, konečně volal Lucius.

„Slyším, povídej."

„Jime, ze zbytků té látky z továrny jsem zjistil, že se jedná o Craneovo sérum strachu. Pouštěli to tam do vzduchu, ty tři barely stačili na zamoření celé továrny, ta místnost nahoře tím byla zjevně plná."

„Ale proč by to tam pouštěli, koho chtěli vyděsit? Toho chlapa? Vždyť to je kravina, proč by si Jeremiah dělal takovou práci kvůli jednomu chlapovi. To je..." Najednou si Jim něco uvědomil. Ten muž... Skutečně se mu na něm něco nezdálo a teď už věděl co. Ten muž byl docela podobný Alfredovi, a dokonce byl i podobně oblečený. Do hajzlu. To všechno bylo připravené na Barbaru. Díky tomu séru viděla zemřít Alfreda. SAKRA!