Embrace of Madness

32. kapitola

Barbara apaticky sledovala hustý černý dým, který stoupal ze samotného centra města, na které měla nyní opravdu skvělý výhled, přesně, jak si to Jeremiah přál. Ten zvrácený bastard.

„Vidíš, co udělá jedna moje krásná, vylepšená a policií zapomenutá bomba? Radnice je pryč, proměněná v prach.  Vidíš to mistrovské umění, Barbaro? Říkal jsem ti přece, že každý správný inženýr musí mít pojistku a tady je."

Barbara nenáviděla ten Jeremiahův tón hlasu. Ten sladký, samozřejmý tón, kterým ji o sobě poučoval a dával ji najevo, že vždycky vyhraje, že vždycky prostě dostane to, co chce.

„Jen se na ni podívejte. Ten vztek v jejích očích, ta nenávist. Škoda, že už nezbyla ani kapka krve vaší sestry, pane Tetchi. Už vidím, jak by ta malá rudá kapička osvobodila naši pravou Barbaru."

„To by byl vskutku krásný pohled," přitakal Jervis a zasmál se. „Ale i taková obyčejná hypnóza dokáže divy, to přece víte," dodal ještě a vytáhl z kapsy pláště své kapesní hodinky.

„To máte pravdu. Chceš si to vyzkoušet, Barbaro?" zeptal se Jeremiah s úsměvem a položil svou ruku na Barbařinu.

Barbara ihned znechuceně ucukla a prudce vstala od stolu. Židle za jejími zády s třesknutím spadla na podlahu. Nenávistně pohlédla na Jeremiaha, jehož tvář zdobil široký úsměv. Opět se v ní probouzelo zlo, ta její odvrácená stránka osobnosti. Třesoucí rukou uchopila ostrý steakový nůž a pevně ho sevřela.

„Chceš mě zabít, Barbaro?" zašeptal Jeremiah a usmál se. Ostatní spolusedící sledovali tu scénu naprosto v klidu a tichosti.

„Ale no tak. Podívej se, co jsem udělal. Vidíš to? Další lidé zemřeli pro vyšší dobro. Pro nový Gotham."

Barbara se už neudržela. Se vzteklým zavrčením se vrhla na Jeremiaha a zabodla mu nůž ze strany do ramene. Jeremiah vykulil oči a podíval se na nůž ve své paži. I když Barbaru provokoval, i když tohle chtěl, bylo vidět, že nečekal, že to ta bezchybná a spravedlivá princezna udělá. Nad touto skutečností se musel usmát. Mění se, neovládá se, přesně tak si to přál, kvůli tomu tu bolest s radostí přetrpí.

Barbara ve svém tažení proti Jeremiahovi ale neskončila. Rychle uchopila do ruky vidličku a znovu se na něj vrhla. To už ji ale ovšem zastavil Victor, který k ní rychle přiskočil a rukou ve speciální rukavici ji uchopil za předloktí.

„To stačí, slečno Wayneová."

Barbara jako by se rázem probrala. Upustila vidličku a šokovaně zírala na vytékající krev z Jeremiahova ramene, která zabarvovala jeho žlutou košili do ruda. Slzy ji vhrkly do očí a rychle utíkala do svého pokoje. Cestou málem srazila Firefly, která se spokojeným úsměvem vrátila domů. Bridgit na ní vrhla vzteklý pohled, což ale bylo Barbaře opravdu jedno a pokračovala v útěku do pokoje, kde padla na postel a rozbrečela se.

Co to proboha udělala? Ona ho bodla, ublížila mu. To se přece nemá, to není ona! To hodní lidé nedělají ani takovým odporným zrůdám, jako je Jeremiah. Nejhorší na tom bylo, že ještě teď v hlavě slyšela ten hlas, který ji tiše našeptával, že byla hloupá a zbabělá, když nemířila rovnou na jeho srdce. Ten odporný hlas z ní chtěl udělat vraha a jí to v té chvíli skoro vůbec nevadilo a málem se tomu poddala. Až Victor, člověk, který je sám vrahem, ji musel svým způsobem probudit a říct ji, že tohle je špatné, jaká to zvláštní ironie.

Prostě... Ten výbuch, ten kouř, ten Jeremiahův výsměch, smrt nevinných... To všechno už na ní až bylo moc, nezvládla to... Ne! Tohle ji rozhodně neomlouvá. Po této scéně si až bolestně uvědomovala, že se odtud musí co nejrychleji dostat, nebo to nebude trvat dlouho a ztratí sama sebe. A on vyhraje.