Embrace of Madness

4. kapitola

Cesta do centra Gothamu se zdála nekonečná. V autě navíc vládlo ticho a o to to bylo ještě horší. Barbara seděla na zadním sedadla vedle Jeremiaha a sledovala z okýnka ubíhající cestu. I Gotham byl podivně tichý a prázdný. Barbara si bolestně uvědomovala, že Jerome měl kdysi pravdu, o těch ovcích, co se schovávají pod postel, ale Barbara jim to skutečně neměla za zlé, protože bývaly doby, kdyby i ona udělala to samé. Ale dnes už ne, dnes už, díky Alfredovi, Jeromovi, Sovímu tribunálu a Ra'sovi dokázala čelit strachu a postavit se hrozbě čelem.

"Za chvíli tam budeme. Takže si to projdeme ještě jednou. Rušičku máš, Barbaro?"

Barbara kývla a vytáhla z černého kabátu malé kovové zařízení. "Pozve si nás na podium, to je jasné, nebude problém u něj stát blízko, nebude mít šanci ty bomby odpálit."

Jeremiah upřeně sledoval malé zařízení v Barbařině ruce a obdivoval dívčinu odvahu. Tak mladá a tak... ošlehaná životem. Jako malá přišla o rodiče, byla unesená jejím bratrem, prožila si tolik bolesti, a přesto je tak silná a sebevědomě zosnuje plány proti jeho bratrovi s detektivem Gordonem.

"A vy, Jeremiahu?"

"Ano, taky," odpověděl a vytáhl vlastní rušičku z kapsy zeleného kabátu.

"Hlavně se ani jeden nenechte vyprovokovat, jasné? On na tohle čeká a nemuselo by to pro nikoho dopadnout dobře. Hlavně vy, Jeremiahu. Vím, že je ta situace pro vás velmi těžká, ale nesmíme mu dát jedinou záminku k tomu, aby svůj plán třeba neurychlil a Gotham skončil v troskách. Rozumíte mi?"

Jeremiah si povzdychl a kývl. "Rozumím. Pokusím se, ale já... bojím se, že... selžu."

Barbara položila ruku na Jeremiahovo rameno. "Nebojte, budu tam s vámi. Víte, že s Jeromem mám nevyřízené účty, pokusím se jeho pozornost strhnout na sebe."

Jeremiah se podiveně podíval na dívčinu ruku na jeho rameni. Podivně intimní gesto, naposledy se ho takhle dotýkala matka. Ani Ecco tohle nedovolil. Ne, že by to nebylo nepříjemné, jen po těch letech... zvláštní. Ještě zvláštnější bylo, že tahle holka, která byla mladší než on... ještě dítě, mu dodává odvahu jako ještě nikdo jiný.

"Věřím vám, Barbaro."

Barbara se lehce usmála a sundala ruku z Jeremiahova ramene. "Třeba to všechno stihneme do večera, Alfred mi slíbil narozeninovou večeři, a to si nemůžu nechat ujít."

"Vy máte narozeniny?" zeptal se překvapeně Jeremiah.

"Ano, právě dnes... Osmnáctiny."

"To je hrozné... Tedy omlouvám se, všechno nejlepší..." Nabídl Barbaře ruku, kterou ihned přijala. Jeho ruka se třásla a byla ledová. "...ale víte, jak to myslím, ani nemůžete..."

"To je v pořádku, jsem tak nějak zvyklá." Mávla nad tím rukou Barbara a znovu se dívala z okýnka na cestu.

Musela pro Jeremiaha hrát tu silnou. Přesto uvnitř cítila stejný strach, jako on. Nebála se o sebe, ale bála se hlavně o ostatní. Co když zklame? Co když se Jeromův plán povede a ublíží nejen svému bratrovi, ale celému městu? James jim podrobnosti o tom plynu neřekl, ale jelikož Jeroma moc dobře znala, bylo ji jasné, že to bude hrůza, která promění tohle město na blázinec. Tohle se nesmí stát. Barbara zahnala temné myšlenky, protože nechtěla ten debakl přivolávat. Myslet na vítězství je přece už z poloviny úspěch. Dnes je den konce Jeroma Valesky, to bylo jasné.

Děkuji moc za přečtení a hvězdičky! Vůbec jsem takový ohlas nečekala. :)