Embrace of Madness

34. kapitola

Barbara nakonec po Victorových slovech na večeři šla, a to dokonce i s lehkým úsměvem. I ta malá špetka naděje, kterou ji Victor dal ji úplně stačila k tomu, aby měla víru a zase chuť k životu, která ji po těch všech odporných věcech a utrpení, pomalu a jistě zbaběle opouštěla.

Všichni už seděli u stolu na svých místech. Na Barbaru čekalo její původně místo v čele stolu naproti Jeremiahovi, za což byla vděčná, protože se chtěla od Jeremiaha držet co nejdále. Jeremiah ji věnoval svůj pohled a široce se usmál. Na sobě měl novou tmavě zelenou košili s podivným mandalovým vzorem.

„Tady ji máme, tu bojovnici."

Oči všech lidí v místnosti se rázem stočily na ní. Vypadalo to docela komicky, když se Jervis na židli rychle pootočil, až z ní málem spadl. Victor jenom natočil hlavu a věnoval Barbaře lehký úsměv. Barbara Jeremiaha a ostatní zcela ignorovala. Pokud má být v klidu, bude prostě imunní a hluchá. Prostě se rychle nají, vykoupe se a zase půjde do postele, kde se bude věnovat svým myšlenkám.

Barbara se posadila, složila si ubrousek do klína, pousmála se na Victora a Jonathana, který byl opět bez masky, a čekala na jídlo. Její apatie se Jeremiahovi příliš nelíbila. Sice ho ten její poslední výbuch stál trošku bolesti, ale tahle Barbara není Barbara podle jeho představ.

„Víš, že jsi ani neodpověděla na otázku, zda bys nechtěla vyzkoušet hypnózu pana Tetche. Jistě, nůž zabodnutý v mé paži se dá považovat za odpověď, činy mluví za vše, to ano, ale raději bych to slyšel přímo. Neříkej, že tě hypnóza neláká, jsi přece dobrodruh."

Jelikož se jídlo ještě z kuchyně neneslo, věděla Barbara, že musí odpovědět nebo nějak zareagovat. Její plán s mlčením a ignorací vzal za své, ale jelikož by byl Jeremiah neodbytný a později určitě i vzteklý, tak prostě odpověděla.

„Nechci. Proč to nechceš zkusit ty? Zhypnotizovaný šílenec? Trumfnul bys i Jeroma. Mohli bychom to natočit a poslat do televize," řekla Barbara s lehkou ironií.

„To je skvělý plán! Ale bohužel to nepůjde. Mám ještě dnes po večeři důležitou schůzku a na tu musím být v dobré kondici, a to jak fyzické a psychické. A ta fyzická není kvůli tobě zrovna v pořádku, takže žádná hypnóza. A už mi laskavě přestaň říkat, že jsem šílený, protože já nejsem. Jsem příčetný!" zařval.

Teď byla na koni zase Barbara. Kdoví proč, ale zrovna řeči o jeho psychice a šílenství byly pro něj jako rozbuška. Zjevně to bylo tím, že nechtěl být jako Jerome a každé srovnání s ním, každá připomínka jeho bratra mu zvedla mandle a dokázala ho vytočit do běla.

„Jak myslíš, ty stoprocentně příčetný člověče. Takže tady pan Tetch svůj potenciál nakonec nevyužije. Jaká to škoda. Ale víte co, zkusím to," řekla najednou a pousmála se.

Victor na ní nevěřícně pohlédl, stejně jako Jeremiah a Jervis. Barbara pomalu vstala, odložila ubrousek a šla si stoupnout vedle Jervise. Tohle považovala za zkoušku. Za zkoušku své osobnosti. Jim ji říkal, že se dokázal z jeho hypnózy vymanit, protože měl silnou vůli a osobnost a tohle ona právě otestuje. Možná je to hloupý a naivní plán, možná ji to bude stát i její příčetnost a psychickou stabilitu, ale alespoň to už bude mít za sebou.

Jervis se usmál, vstal ze židle a z kapsy vytáhl své hodinky. „Dívejte se na hodinky, Barbaro," řekl tiše a rozkýval hodinky. Barbara je poslušně sledovala.

„Naslouchejte jejich tikotu. Tikot těch hodinek je tep vašeho srdce. Ty hodinky jsou vaše srdce, vaše mysl, vaše tělo a já mám ty hodinky ve svých rukou."

Jervisův hlas byl tichý a příjemný a začal se ozývat jakoby z dálky. Barbara začínala mít před očima všechno zamlžené a rozostřené.

„Já držím vaše srdce, mysl a tělo a až řeknu teď, budete dělat přesně to, co řeknu. Rozumíte mi?"

Barbara mimoděk kývla a zašeptala. „Ano."

„Teď!"

Barbara se nadechla. Rázem viděla vše čistě, ale cítila, že její tělo není její, že její vůle není její vůle. Připadala si jako hadrová panenka, jako loutka, která musí dělat přesně to, co si loutkář přeje. Přesto někde vzadu v koutku mysli slyšela svůj hlas, který ji nabádal ke vzdoru.

„Co chcete, aby udělala, pane Valesko?"

„Hm... Pro začátek se zeptejte, zda ji někdo v téhle místnosti přitahuje. Bude alespoň nějaká legrace?"

Jervis se zasmál. „Barbaro, odpovězte na mou otázku. Přitahuje vás někdo v téhle místnosti?"

„Ano," vypadlo z Barbara rychle.

Jeremiah se pousmál. „Zeptejte se... Ne, přikažte ji, ať tu danou osobu políbí, to bude větší vzrušení."

„Polibte tu osobu, Barbaro."

Barbařin vnitřní hlas se teď rozkřičel, protože Barbara udělala krok k Jeremiahovi. Byla šokována sama sebou. Nechápala, proč se to děje, zjevně ho ještě částečně vidí jako toho milého brýlatého inženýra. Nemůže přece chtít člověka, který ji tak ublížil. To je odporné, zvrácené... Vnitřně s tím pokušením bojovala. Zatmívalo se jí před očima. V hlavě si ale představovala, jak trhá pomyslné řetězy, kterými ji Jervis spoutal, a najednou... byla volná. Opět to byla ona. Lehce zahýbala prsty na rukou, aby se o tom přesvědčila. Rozhodla se ale, že svou hru dohraje do konce. Jeremiah chtěl zábavu a vzrušení, bude je tedy mít. Lehce se pousmála, rychle otočila a vášnivě políbila šokovaného Jervise.