Can you save me please? 🙏 [Martinus Gunnarsen] [DOKONČENO]

I REALLY APOLOGIZE FOR THIS 💗

Oba jsme se na sebe zděšeně podívali, protože nám bylo víc než jasné, že se sestra vrátila domů.

Martinus se nervózně podíval směrem ke dveřím od kuchyně, ze kterých šlo slyšet,jak si sestra odkládá tašky.

„Do skříně." Šeptla jsem a podívala se na Martinuse.

„Cože?" Bylo ale jeho jedinou odpovědí, které jsem se dočkala.

„Jestli nás dva tady sestra takhle najde, tak mě zabije a tebe nechá vykastrovat, takže pokud z toho nechceš mít nějaké větší problémy, tak zalez do té skříně za tebou." Pronesla jsem rázně, zatímco on na mě jen tak zíral.

Pořádné odpovědi se mi sice ani tentokrát nedostalo, ale alespoň otevřel velkou skříň v rohu, která byla přímo za ním, a zalezl si do ní a mě hned nato stáhnul za ním.

„Co to děláš?" Řekla jsem nechápavě a snažila se ze skříně vylézt.

„Sama jsi říkala, že tě sestra jinak zabije." Řekl a na tváři mu začal zase pohrávat ten jeho roztomilý úšklebek.

„Ale sem se dva nevlezeme." Odporovala jsem mu a rozhlédla se kolem sebe.

Martinus si mě ale namáčknul na tělo tak, že jsem cítila tlukot jeho srdce a dveře od skříně zavřel.

„Co že jsi to říkala?" Pronesl vítězně, i když mně v jeho tak blízké přítomnosti moc dobře nebylo.

„Ale.." Snažila jsem se něco namítnout, ale Martinus mi přiložil prst na rty, aby mě utišil, protože sestra právě vešla do kuchyně.

„Zlato?" Rozléhal se její hlas po kuchyni a následně si začala nejspíš říkat něco sama pro sebe.

Po chvilce jsem jí ale pár slov rozuměla.

„Bože můj to je ale kráva! Ani pořádek v té kuchyni neumí udělat. Až se mi dostane pod ruce tak já ji..." Místo dokončení věty s něčím třískla a já už se instinktivně začala třást, protože jsem věděla, že až mě najde, tak mě zbije a to nejspíš pořádně.

Slzy se mi pomalu draly do očí, ale já věděla, že teď vzlykat ani brečet nesmím.

A tak jsem se svoje slzy snažila rozmrkat a ignorovat svůj dech, který se mi viditelně zrychlil.

Třepat jsem se ale prostě nedokázala přestat.

A jelikož jsem byla nalepená na Martinusovi tak blízko, jak jen to snad bylo možné, všimnul si toho i on.

Čekala jsem, že se na mě začne zlostně dívat a nebo že mě dokonce i šeptem napomene nebo tak něco, ale on udělal spíš přesný opak.

Ruce mi omotal kolem boků a něžně mě políbil do vlasů.

„Shhh.." Řekl tiše, že jsem ho skoro ani neslyšela a začal se se mnou pomalu kolébat do stran i když v té skříni to šlo hodně těžce.

Já jsem mu nakonec omotala ruce kolem krku a přitulila se k němu ještě víc.

Hlavu jsem mu spokojeně zabořila do jeho ramene a přestávala se pomalu třepat.

Bylo opravdu až neuvěřitelné, jak jsem se s ním cítila v bezpečí i přesto, že jsem věděla, že je vlastně na sestřiné straně.

Po chvilce ale nastal problém a to docela velký.

Martinus totiž ztuhnul, pustil mě a odtáhnul se ode mě, co nejdál mohl.